Radiohead
A Moon Shaped Pool

Radiohead znovu potvrzují prvenství nejvlivnější kapely. Počínaje hudbou, distribucí a konče třeba nápaditostí, s jakou se pohybují ve virtuálním světě. Tanečky, které minulý týden předvedli, opět braly dech. Začátkem května nechávali každých deset minut blednout svůj web, aby večer zmizel úplně, stejně jako jejich tweety či účty na Google+. Pak nechali v krátkém střihu prozpěvovat ptáčka, aby se z něj druhý den vyklubal dost schizofrenní track Burn The Which. Další den znovu. Vyjevený Yorkův výraz s ozvěnou a následně skvělé video Paula Thomase Andersona na song Daydreaming.

Trvá docela dlouho než se z těch abstraktních vzorců vyloupne něco konkrétnějšího. To je vždycky dobré znamení. Nepozorní odpadnou a ti, které to zajímá se mohou začít dohadovat o obsahu, o koncepci, o názvu... Je vlastně vtipné, jak s námi Radiohead znovu po pěti letech cvičí a dělají to, co byste od nich očekávali nejméně. Po prvním poslechu jsem velmi intenzivně myslel na Jonnyho Greenwooda a jeho zaujetí pro současnou klasickou hudbu. Zejména pro tu hromadu smyčců. Jeho vliv je na aktuální desce A Moon Shaped Pool nejpatrnější z celé dosavadní kariéry Radiohead. Je to logické vyústění spolupráce například s Krysztofem Pendereckim, konkrétně suitu Popcorn Superhet Receiver můžeme vnímat jako genezi vzniku prvního letošního singlu Burn The Which. Nebo i vytvoření soundtracku pro výborný film Paula Thomase Andersona There Will Be Blood.

Radiohead svým současným zvukem vyrazili dech všem. Jako by do toho nikdo nechtěl šťourat první. Na recenze vlivných kritiků se tentokrát čekalo o několik dnů déle, než v případě řadovky The King Of Limbs, vzpomínám si, že dost zásadní soudy tehdy padaly ještě v den vydání!

Podtrženo, sečteno. Radiohead znovu po pěti letech přišli s mimořádně povedeným a detailně propracovaným dílem, které nejlépe oceníte v izolaci, za tmy, v plném soustředění. Po geniálních nahrávkách The Bends (1995), OK Computer (1997), Kid A (2000), In Rainbows (2007) je tu další vrchol A Moon Shaped Pool. Důkaz, že i rocková kapela nemusí být po bezmála třicetileté kariéře trapnou karikaturou těch mladších.