Anohni
HOPELESSNESS

Když se Anohni spojila s Danielem Lopatinem (Oneohtrix Point Never) a Rosseem Birchardem (Hudson Mohawke), nejzajímavějšími tvůrci klubové elektronické scény dneška, bylo dopředu jasné, že půjde o hodně nápaditý portrét současného světa. Pro toho, kdo zná tvorbu Anohni pod názvem Antony & the Johnsons a konvenuje mu její jemná introspekce v textech a skromná instrumentace, musí být z Hopelessness zděšen. Nečekejte žádný melody drops, ostatně o tom nás informoval internet už půl roku dopředu, že to ale bude taková soda, čekal zřejmě málokdo. Hopelessness je podkreslena sofistikovanými synthobrazy Mohawka s Lopatinem a nahrávku posouvá do neskutečných výšin, respektive dost temných hlubin.

Anohni sundala růžové brýle, nemazlí se se složitými metaforami, mluví přímo, mluví k lidem a mluví o tom nejděsivějším, co dnes člověka potkává. Je to beznadějné v doslovném slova smyslu. Mluvili jsme o tom dost dlouho - Live Aid v osmdesátých letech upozorňoval primárně na nejpostiženější oblasti světa a snažil se formou charity pomoci. Koncerty ve Wembley poukazovaly na apartheid, bojovalo se - s kytarou v ruce - za propuštění Nelsona Mandely. Umělci, jako jedni z mála, upozorňovali na klimatické změny, na sociální nerovnost, na válečné konflikty, a najednou je pozdě!...

Už není návratu zpět. Hopelessness je jako echo něčeho, co mohlo být krásné. Je to oxymóron - budoucnost už byla, byla v naději, kterou jsme promarnili.