Parkem se chodí vpravo!

V Jihlavě máme terasovitý lesopark zvaný Heulos, s klikatícími se cestičkami a chodníky a s jednou vyasfaltovanou cestou, po níž projede tak pět aut denně. Vede kolem policejního prezidia. V období protektorátu zde měla být internátní škola pro mladou elitu německého národa. Přemítám o tomto osudu, i o lidech, kteří zde venčí své psíky, v jak bezstarostné době pořád ještě žijeme atd...

A skoro si nevšimnu, že předcházím skupinku dětí s dvěma policisty - ženou a mužem. Sluchátka na uších, vidím, že na mě děti zírají a že jsem tedy zřejmě osloven, sundávám sluchátka a otáčím se... Policistka se mě ptá, po které straně bych měl správně jít. V lese snad absurdní dotaz!? S úsměvem odvětím, že chodím zásadně středem. Policista můj pokus o humor chladně odpálí nečekaným - nebuďte drzý, občane, a očividně znuděné děti prožívají své první velké vzrušení. Žena mi svým protivně edukačním tónem vysvětluje, že bych měl jít vpravo, protože kdesi před kilometrem skončila stezka pro cyklisty! Děti přitakají. Zírám na ni, zírám na děti, a než stihnu cokoli dodat, obdržím od ní zamračeného smajlíka v podobě fluorescenční samolepky s výhružkou, že příště už to bude mnohem dražší. Děti slepě přikyvují, takže mám chuť na ně udělat bubáka, ale ten policejní lídr po levici by to už asi nerozdýchal. Stále ještě v lehkém šoku a slušně ponížen přikývnu a pěkně po pravé straně pokračuji v chůzi. Po dvaceti metrech se otřepu a přejdu na svůj střed... Píšťalka!... Ale protože mám Jaroslavovu školu běhu, dávám se na útěk... Jenom ať děti vidí, že svět není lajna a že člověk není jenom tvor stádní.