Red Hot Chili Peppers - The Getaway

Tato strana Ameriky mě příliš nevábí, ale máme v kapele fanouška Red Hot Chili Peppers, často o nich mluvíme a často se kvůli nim přeme a hrozně sprostě si u toho nadáváme, proto pár mých postřehů. Navíc RHCP vydali novou desku The Getaway...

Pro mě začínají albem Blood Sugar Sex Magic (1991), včetně neskutečně vtipných a skutečně výborných začátků v osmdesátých letech, které jsem si dohledával až později (velmi doporučuji), a končí deskou One Hot Minut (1995). A přestože v mém životě nikdy nehráli nějakou významnější roli (vlastním pouze jedno CD), musím uznat, že ten drive, který z nich doslova stříkal, je ohromující i po pětadvaceti letech.

Co ovšem přišlo potom, je pro mě nepřijatelně podbízející se poprock, nebo spíš podkres, barvotisk hodící se tak maximálně pro reklamu na prosluněnou Kalifornii. Nikoli pro kapelu, která ještě před nedávnem pohnula žánry. Je naprosto legitimní, že dojde invence (zažíváme to všichni), což není výtka papričkám, ale konstatování… Vlastně je pro mě po poslechu desky The Getaway nejzajímavější takové zobecnění. A otázky. Proč kontrakultura selhává?! (Uvědomuji si zároveň, že mluvit v souvislosti s RHCP o kontrakultuře je trochu přehnané. Byla to spíš parta smíšků a nepochybně skvělých muzikantů, která tu a tam, a spíš trochu nechtěně, "nasrala", ale rozumíme si...) Kam se celá ta elektrizující výbušnost a provokace, která byla patrná právě u raných Red Hot Chili Peppers, vytrácí?! A proč tak rychle? Ty křečovité pózy, třeba v novém klipu Dark Necessities, jsou už jen trapnou exhibicí chlápků v padesáti. Strach ze ztráty fanoušků na poslední desce sice nevnímám tak okatě, jako kdysi. Ostatně chuť experimentovat a uhýbat ze zajetých kolejí je možná největším kladem této desky. Důkazem nechť jsou nová a uznávaná jména na postech mixu & produkce Brian Burton aka Danger Mouse a Nigel Godrich.

Dovolím si myšlenku, jež mě oslovila (kdy a kde, si už nevzpomínám)... „každé hnutí, vlna, styl, které po sobě skupina lidí zanechá, máme posuzovat podle toho, co konkrétně v daném žánru změnila, co po sobě zanechala, a nikoli podle toho, co o sobě prozrazuje dnes“. Ano - je to snadno napadnutelné a zní to jako dokonalé alibi! Ale buďme pro tentokrát shovívaví.