Frank Ocean - Blond

Někdo někde napsal, že Frank Ocean je Stevie Wonder jedenadvacátého století. Chci se pod to podepsat! Blonde, ale i předchozí Channel Orange (2012), budou jednou patřit do zlatého fondu desek queer muzikantů s černou pletí, kteří se svojí hudbou chtějí vymanit z homofobních stínů, strachu a nevědomosti, jež na ně po staletí vrhala většinová společnost. Desek černých gay hudebníků je teď tolik a jsou tak dobré, že bych se nebál mluvit o vlně. (Blood Orange, Shamir, Young Thug, Lil Yachty...) Zdá se, že doba ořetězovaných macho raperů se zaťatými zlatými zuby je pryč.

Mluvit o okraji v případě Franka Oceana je ale docela mimo. Nebo přesněji - je to opět ten případ, kdy se kvalita snoubí s popularitou a neubližuje to ani jedné straně. Přitom poslouchat Blond je sakramentský oříšek. Předcházející geniální nahrávku Channel Orange nepřekonal, snad to ani nešlo. Samotná hudba na Blond je nenápadná, žádné rytmické zvraty a obměny, žádné velké refrény, jak jsme byli zvyklí. Frank spíše vypráví příběhy proložené kytarovými a "synťákovými" plochami. V drobných nuancích lze rozpoznat hodiny a hodiny cizelování a úprav, bez náznaku přeplácané vyumělkovanosti.