The Divine Comedy - Foreverland

"Pojďme mluvit o Kateřině Veliké, pojďme mluvit o lásce a síle státu"
z písně Catherine The Great

Ano, proč ne? Kateřina byla konec-konců nejznámější a nejdéle panující žena v historii (díky Wiki). Její příběh stojí za prozkoumání a klidně i v tří-minutové popové písničce. Kdo by se toho chopil nejlépe, je jasné - Neil Hannon! Vítej zpět po šesti letech, Divine Comedy!

Blbá nálada visí nad Evropou, rozpíná křídla jako drak a mnoha lidem zatemňuje mozek. Většina současných rytířů je zženštilých a ti nejzženštilejší si to kompenzují plnovousem. Kdybyste jim přitom dali kudličku, nenamažou si ani chleba, o meči raději nemluvě. A do této trochu děsivé a dost komické atmosféry si to nakráčí holobrádek Neil Hannon se svou The Divine Comedy a deskou Foreverland. Zhoupněte se v křesle, zapněte repeat a zapomeňte na všechny nahnědlé kretény ve svém okolí, smějte se spolu se songem Napoleon Complex, album Foreverland je v této době velkým komfortem.

Víte, proč je Niel Hannon respektive The Divine Comedy jeden z nejlepších šansoniérů posledních dvaceti let? Protože dokáže dokonale balancovat na hraně kýče, ironie a recese. Což byla vždy pro píseň dobrá známka. Je nepolapitelný, protože velmi vzdělaný, prozrazuje to řada odkazů v písních. Proč se o něm nemluví v širších souvislostech, je mi vlastně záhadou. Je to prvotřídní pop s lahodně propracovanými aranžemi, barokně nabubřelou atmosférou a přitom není vtíravý. Sleduji ho od debutu Fanfare for the Comic Muse (1990) a dodnes mě neomrzel. The Divine Comedy dělají svoji práci tak dobře, že sebemenší změnu stylu bych chápal skoro jako zradu. Desku Foreverland bych dokonce pustil i své ultra konzervativní mamince k vaření. Jednou rukou by míchala, druhou by si dirigovala do taktu a ještě se u toho pohupovala v bocích. A mě by hřál dobrý pocit, že si nedevastuje vkus.