Arca

Alejandro Ghersi aka Arca, Venezuelan usazený v Londýně. Vydal tři desky - Xen (2014), Mutant (2015), aktuální bezejmennou nahrávku a mixtape Entrañas (2016). Spolupracoval s Björk, FKA Twigs, Kanye West... Arca je řazen k současné generaci nejprogresivnějších hudebníků a producentů. Předcházející dvě desky byly zajímavým zvukovým designem. Jeho tracky jsou lineární, nezacyklené, netaneční. Arca na této poslední desce udělal nejméně očekávatelný krok. Možná úkrok zpět, aby paradoxně navázal na nejarchaičtější hudební vzorec - na tradiční hudbu své země.

Loňský mixtape Estraňas byl předehrou. Slyšet jeho hlas bylo nečekané a objevné. Do svých futuristických struktur zpíval hlubokým barytonem téměř operním způsobem. A pokračuje v podobném duchu i na nové desce. Z abstraktnějších zvuků neslevil, pouze přidal emoce - slova. Zpívá španělsky, protože, jak sám tvrdí, naučil se v tomto jazyce zpracovávat pocity, je to jazyk jeho rodičů, jazyk, kterým si nadávali a kterým se rozváděli. Řeč, jíž umí nejpřesněji pojmenovat sebe.'

Třetí deska Alejandra Ghersii je jakousi harmonizací smutku a intimity. Arca se díky svému zpěvu - slovům vystavuje světu jako nikdy předtím. Jeho hlas má mnoho poloh - od tlumeného šepotu po ostré, extatické výkřiky. Pro mě osobně umocněno španělštinou znějící exoticky, a v tak moderní zvukové produkci naprosto jinak. Emoce vs chladný zvuk. Kontrast, který svádí a nenechá vás netečnými. Všemožné vzněty jsou touhou po hlubších souvislostech, jsou pohanským rituálem, něčím, co zakoření v těle a obývá svoji animalitu, aby dosáhlo cíle - duchovnosti.

Krása, která z tohoto alba prosvítá, je ohromující. Ač to je syntéza protichůdných pocitů, výsledkem je harmonie. Jeho hudba vychází z tohoto střetu. Album je ztělesněním válčicí přírody, sahá dovnitř, a tím je v jistých momentech až nepříjemné, protože nabourává otázku společenského očekávání… jaký by člověk měl být?

A výsledkem je tento naprosto fascinující záznam.