Slowdive

Vzkřísit kapelu k jiným účelům než kvůli nostalgii je poměrně riskantní. I proto nemám rád návraty, navíc návraty kapel, které zvukově utvářely svoji vlastní dekádu. Když toto skupina učiní, měla by si být zatraceně dobře vědoma, že má ještě trochu šťávy v nádrži. Pokud totiž podobný krok bude chybný, pošpiní tím tak trochu i svoji minulost. Ale jistě, právo na druhý dech má každý, otevírají se tím dveře novým fanouškům, a ty stávající je možné potěšit. Obava je ale namístě, obzvlášť ohlásí-li kapela svůj comeback po dvaadvaceti letech!

Při první zprávě o návratu Slowdive mě přepadla naprosto obsedantní zvědavost. Na kanále You Tube jsou celé diskografie kapel devadesátých let, je možné se k nim znovu vracet, srovnávat a posuzovat, kolik z nich ztratilo lesk a kdo přežil. Je na první poslech prokazatelné, že Slowdive a jejich první tři desky nadále září svou amorfní a těžko uchopitelnou krásou.

Nová nahrávka nenavazuje na poslední experimentálně ambientní Pygmalion (1995), má více společného s dnes už klasickým opusem Souvlaki (1993), a přestože se prolínají podobně klenutými oblouky, nejde jen o banální napodobování minulosti. Nově nahozený outfit má základ v silných a dokonale řemeslně zvládnutých skladbách.

Není žádným tajemstvím, že shoegaze se ocitá v úzkých už několik let. Ještě před půlrokem bych nevěřil, že to budou právě Slowdive, kteří jej znovu ozáří a přivedou k životu. Neuvěřitelný comebackový singl „Star Roving“ budiž dokonalým příkladem. Nový zvuk je robustní a lehce vrstvený. Hlas Neila Halsteada je znatelně hlubší než hlas jeho někdejšího dospívajícího já. Pociťuji absolutní rozkoš při poslechu kaskádovitých melodií a harmonizujících vokálů Neila Halsteada a Rachel Goswellové, splývajících v halucinační krásu jedinečného zvuku. Zvuku, který je jejich a který je často napodobován, ale zřídkakdy udělán dobře.

Slowdive 2017 nenabídli jen úspěšný comeback. Je to zásadní přírůstek do kánonu.