Björk - Utopia

Björk v dialogu s Karlheinz Stockhausenem: "Říkáte, že hudbu vám diktuje vesmír. Jste si jist, že to nejste vy?"

Začala jsem z gruntu a položila jsem si otázku, které zvuky jsou nejzajímavější? A odpověděla jsem si, že je to lidský hlas a smyčce. Přemítala jsem, čím to je, protože mě nejsnáze nadchnou nové věci, a smyčce existují už po staletí. Něco podobného smyčcům musí obsahovat náš nervový systém. Každý máme síť nervů. Když něco cítíme nerv zavibruje podobně jako houslová struna. Jako by struna byla zvuková verze nervu. Podle mě je zpěv oslavou kyslíku. Představuje jeden z našich tělních systémů. Bicí jsou náš puls, je to krev, srdce. Ve veselé skladbě zazní sto dvacet úderů bicích za minutu; stejnou frekvenci má náš puls, když jsme šťastní. A já dnes toužím být dojemná, pastorální, matriarchální a především šťastná, chci být součástí ranního prostoru, součástí zpěvu ranních ptáků.

Elektronickou hudbu poslouchám už od puberty. Možná se tu projevuje vliv mého otce, byl elektrikář. Stockhausena jsem objevila, když mi bylo jedenáct nebo dvanáct. A pak jsem samozřejmě dělala to, co každý: poslouchala jsem Kraftwerk a Briana Ena. A hrála jsem na syntezátor, skládala elektronickou hudbu, a tak... Dost jsem se sekla v rockových kruzích! Tam naprosto chyběla kreativita, všechno tam tlelo pod vrstvami pavučin. Americký Rock'n rollový průmysl je konzervativnější než islandský odborový svaz elektrikářů. Hudebník by měl jít s dobou. Rockéři tvrdnou ve svých džínách a černých motorkářských bundách a poslouchají kytarová sóla. Státy evidentně dosáhly vrcholu v padesátých letech dvacátého století, kdy Američané ještě věřili v umělou hmotu a nylon a Kena a Barbie a spotřební zboží a nákupy, a všemu vládl rock'n roll. Je pochopitelné, že by nejraději v téhle fázi zůstali. Nestojí o nějaké ufouny, kteří jím tam straší se syntezátory...

Mám ráda harfu stejně tak jako programování bicích. Mám skvělý sluch a jsem neukojitelně zvídavá a bezuzdně nadšená. Jsou to přesně ty vlastnosti, které mi jsou sympatické na umělcích a vůbec na všech lidech, včetně mě samotné. Proto jsem s radostí spolupracovala s tak odlišnými muzikanty jako byli skotská perkusionistka Evelyn Glenniová, jazzová legenda Oliver Lake z World Saxophone Quartet, americká jazzová harfenistka Corky Haleová, s Brodsky Quartetem, skladatelem Hectorem Zazouem, PJ Harvey, s rappery Wu-Tang Clanem, Mikem D z Beastie Boys, trip-hopovou dark star Trickym a s vedoucími postavami elektronické avantgardy: LFO, 808 State, Howiem B. Nebo i s Madonnou...

Avantgardní hudba dokáže zachytit mnoho odlišných nálad, dovoluje lidem prožívat nejrůznější city, dovoluje vám chovat se nepředvídatelně, kdežto popová hudba je dnes hodně klinická a sterilní. Vzniká spousta špatné popové hudby, protože lidi už nevěří v magické věci.

Pokračuju zkrátka v dadaistickém módu, přijímající fakt, že metafora pocitu může zároveň být jeho realitou. Mám ráda Michela Gondryho, protože je to surrealista tělem i duší. Skutečný surrealizmus pro mě znamená, že mám pět prstů a sedím na židli, což je fakt, ale i mou náladu, to je přece také fakt. Znamená-li dospět totéž co vzdát se představivosti, intuice a citovosti, je v naprostém pořádku, že zůstávám nedospělá!

Jo, a jsem posedlá mosty, zpívám na nich do zvuku dopravy. Můžete přes ně chodit tam a zpátky a přitom zpívat z plných plic, stejně vás nikdo neuslyší. Jsou to krajní místa, kde si příroda a člověk snaží podat ruce...