Creepy Teepee 2018

Letošní ročník Creepka se odehrál ve staré části Kutné Hory, v areálu Kláštera řádu svaté Voršily, což je poměrně malý prostor, kde se srazíte třeba s Laurenem Auderem, omluvíte se, usmějete se na sebe a jdete dál, abyste na baru potkali kupříkladu Eliase Bendera Rønnenfelta, jak si objednává drink... Ale postupně. Letošní Creepy Teepee pro mě osobně přineslo tři vrcholy, o nichž bych se rád ve stručnosti zmínil.

První z nich přišel před půlnocí v pátek a byl jím klavírista a skladatel ukrajinského původu Lubomyr Melnyk, ročník 1948, šedivý pán s vizáží mužika uhranul klavírní technikou založenou na extrémně "rychlých notách". Celou dobu měl sešlápnutý pedál, což vytvářelo zajímavé rezonance, které s vámi dokážou při harmonické změně slušně zamávat. Svůj styl nazval Kontinuální hudba. V osmdesátých letech o své technice napsal knížku Open Time: umění kontinuální hudby, kde odkrývá fyzické i duchovní postupy tohoto stylu. Jeho extrémně rychlá technika údajně vyžaduje speciální cvičení úzce spojené s bojovým uměním - tohle je hlod vyčarovaný z internetu. Nicméně mi jakousi logiku, při sledování jeho prstů na klaviatuře z první řady, dává. Ale aby nedošlo k omylu, technika tady neválcuje obsah.

Sobotnímu odpoledni pod rozpáleným sluncem vévodil devatenáctiletý Brit Lauren Auder. Jeho androgynní stylizace byla úchvatná. Na pódiu, spíš bych měl napsat na jevišti, dokázal prodat i sebemenší pohyb. Parádním kontrastem byl jeho přítel s kytarou a krabičkami, jako by stál na pódiu poprvé, styděl se celých padesát minut. Lauren Auder má hlas podobně sytý jako King Krule a zní dokonale i naživo. Jde proti trendu, nechává znít hlas naprosto čistě, bez efektů a umí s ním perfektně zacházet. Drží se DIY filozofie, jeho druhé EP Who Carry’s You si sám nahrál a lze ho objednat digitálně na Bandcampu. Škoda, hned bych si CD koupil fyzicky a nechal ho vlastnoústně políbit. Troufám si předpovědět, že od tohoto kluka se ještě dočkáme zajímavých věcí. EP Who Carry’s You patří k tomu nejlepšímu, co lze letos slyšet.

Sobotní večer korunovali Iceage. Když někdy v březnu vyšel jejich koncertní line up a já tam nikde neviděl Prahu, nadával jsem ještě týden. V květnu nějaký vtipálek napsal, že budou v Kutné Hoře, což vůbec nebylo vtipné... Pak procházím stránky Pitchforku, kde byl aktualizovaný přehled jejich koncertů a hned po Bostonu, New Yorku čtu - Kutná Hora!!! Teprve teď jsem se hurónsky zasmál a lístek objednal do pěti minut... Skutečně jsem silně toužit podívat se Eliášovi do očí a vidět tam ty plameny. Potom, když se srazíte a doslova cítíte jeho divokou kořeněnou vůni, tak... Mně se obyčejně kolena nepodlamují, ale v tuhle chvíli, přiznávám, jsem zalapal po dechu jak naivní patnáctka a čuměl na ty jeho příšerně nagelovaný vlasy, bílý sako, kalhoty a košili s japonskými vzory. Hele, Eliáši, vypadals jak děvka z Kláštera svaté Voršily, dokonale autenticky. A to já dokážu ocenit. A to zběsilý country The Lord's Favorite? A na závěr Catch It? Takhle svýho času hrával Nick Cave, nikdo jinej. A to je ten největší vzor frontmanství, a to je ta největší poklona, jakou teď dokážu smeknout.