Low - Double Negative

Nekonečně kreativní album děsící se vlastního klidu

Americké trio Low existuje na hudební scéně pětadvacet let. Double Negative je jejich dvanácté album, přičemž šest posledních vyšlo pod nezávislou značkou Sub Pop. Low stáli vždycky trochu v protisvětle. Když v devadesátých letech naslouchal svět grunge, oni nabídli tiché písně se skromnou instrumentací a lahodnými vokály – I Could Live in Hope (1994). Ve snaze škatulkovat, byl jejich styl nazýván slowcore nebo dream pop. Nikdy se ale nestali vlajkovou lodí žánru, přestože si vždy udržovali vysoký standard.

V roce 2015 přichází kapela s nahrávkou Ones and Sixes, na níž nabízí nesmělé experimenty s elektronikou. Ale teprve letošní deskou Double Negative udělali radikální krok do tohoto pro kapelu dosud neprobádaného území. Výrazný podíl má producent BJ Burton (Bon Iver, James Blake).

Každé album, vydané mezinárodně, je do jisté míry konfrontováno s okolnostmi svého vzniku. Politické a estetické, obzvlášť v dnešních dnech, nelze oddělovat. Domnívám se, že Double Negative zůstane do budoucna důkazem jisté nejistoty, v níž se současný svět nachází.

Pro věrné posluchače musí být poslech této desky šok. Hned úvodní skladba Quorum zní jako elektronická bouře někde nad Severním pólem. Maximálně konfrontační je ale celé album. Ohromující sonické mraky, valící se kolem deformovaného vokálu Alana Sparhawka, spolehlivě ničí jakýkoli náznak ústupu. „Always up / Must be tired / Temptation / Frustration...“

Tady se nikdo nevyžívá v post-apokalyptickém hnusu. Ze zkreslených a deformovaných zvuků, z jejich struktur, se postupně odkrývají jemné náznaky melodií, které znějí velmi očistně. Přesné načasování zvratů je dalším silným momentem nahrávky. Kytarové zvuky se vracejí v reverbech, vrství se, hluky a echa se slévají a zapadnou do sebe v momentu, kdy se objeví hlas Mimi Parker: „I believe, I believe, I believe, I believe / Can't you see, can't you see, can't you see, can't you see.“

Low se albem Double Negative přiřadili ke kapelám a umělcům, kteří se nebáli vzdát svých jistot a bez varování nabízeli to, co od nich nikdo nečekal. Připomenu ty nejosobitější: David Bowie, Scott Walker, David Sylvian nebo třeba Radiohead, kterým v roce 2015 dělali support na turné. Low od svých ladných a tichých počátků došli k naprosto nekompromisnímu zvuku, který vás uzemní a v němž se po prvním poslechu ztratíte.

Zároveň je to album, které je soudržné, široce rozmanité. Je vzrušující se v něm utápět, je neúnavně kreativní, vlastní klid ho děsí. Je to nahrávka, která dává hluboký smysl, zrcadlí dobu, v níž se svět rozchází s relativními jistotami, které tu byly načrtnuty v době, kdy Low se svými zvonivými kytarami poprvé vstoupili na pódium.