Mark Hollis, Talk Talk & nekonečný fade out...

*4. ledna 1955 †25. února 2019

Je čas žít, i teď, když už je po všem...

Psát o kariéře, o popu, nebo o nějakém obecném úspěchu v souvislosti s osobností Marka Hollise a kapely Talk Talk, se mi jednoduše příčí. I když k němu vlastně všechny výše zmíněné přívlastky patří. Nechci Marka Hollise stavět na piedestal, přestože tam už dávno měl být. A tak někde vzadu, hluboko ve mně se to chvěje radostí, že o něm vlastně nikdo moc neví. Že je to taková interní záležitost těch, co naopak vědí. A že najít si tuto osobnost a dozvědět se o ní víc stojí poměrně velké úsilí, na jehož konci vás však čekají okamžiky nesmírné hudební blaženosti.

Baví mě cesta hudby k posluchači. Proto si dovolím nastínit tu svoji. Začalo to někdy v polovině devadesátých let, kdy vycházel novinový formát Rock & popu. Každých čtrnáct dní jsme hltali nové zprávy, často tam znělo jméno Hollis a Talk Talk. Cédéčka byla drahá, a tak člověku nezbývalo než se, podle popsaných souvislostí, dopátrat nějaké konkrétnější představy. Otevíraly se také různé půjčovny CD a v jedné takové (zapadlé) mi pozdější přítel, vášnivý čtenář Hrabala, hudební znalec a bezedný alkoholik, podstrčil album s naivní kresbou a řekl: „Když se ti líbí Selling England by the Pound od Genesis, tak si tohle zamiluješ!“ Což se stalo!

Mark Hollis se narodil v londýnské čtvrti Tottenham v roce 1955. V osmnácti se přestěhoval do Muswell Hill a přemýšlel o tom, že se stane dětským psychologem. K hudbě ho přivedl bratr Ed, který šéfoval punkové kapele Eddie And The Hot Rods. Markův první veřejný zájem o hudbu je spojen s kapelou The Reaction, jejichž demo páska z roku 1977 obsahovala mimo jiné také skladbu Talk Talk Talk Talk. Rozešli se sice hned po prvním singlu "I Can not Resist", ale hudební kořeny byly hluboce zapuštěny.

V roce 1981 založil s Paulem Webbem (vystupující dnes pod jménem Rustin Man), Lee Harrisem a Simonem Brennerem kapelu Talk Talk. Inspirací jim byli Roxy Music nebo Duran Duran, s nimiž jeli později na turné. Mark ale byl, jak sám tvrdil, neochotnou popovou hvězdou. Nechali sebou vláčet, protože v tom neuměli chodit. Později se Mark vyjadřoval k prvním deskám s úsměvem a vysvětloval, že neměli prachy na lepší nástroje a proto zněli tak lacině...

Hollis měl ale mnohem vyšší ambice, než byla frivolní popová hudba. Později často citoval vlivy z úplně jiné hudební sféry: Debussy, Ravel, Bartok, Miles Davis nebo John Coltrane. Posun k více vrstevnatému a organickému stylu s rozšířenou kapelou vhodnou k volným improvizacím, zaznamenal až na desce The Color Of Spring (1986). Za nejvlivnější jsou ale považovány až následující dvě alba nazvaná Spirit Of Eden (1988) a Laughing Stock (1991).

Kontrolu nad nahráváním desky Spirit of Eden převzal spolu s producentem Timem Friese-Greenem sám Mark Hollis. Improvizační session s vlivy rockové, bluesové, ambientní a jazzové hudby údajně probíhalo za docela kuriózních podmínek. Všichni hudebníci se zavřeli do studia, zatemnili a při úplné tmě jamovali. "Bylo to velmi, velmi psychedelické," řekl později Phill Brown. "Občas jsme zapálili svíčku, jinak nic, absolutní tma. Byli jsme úplně dezorientováni, nevěděli jsme, je-li den, nebo noc, neexistoval žádný časový rámec." Nahrávka Spirt of Eden byla komerčním propadákem, dnes ale patří k nejvlivnějším albům osmdesátých let. Podobným způsobem vznikala i nahrávka Laughing Stock. Kenny Anderson mluvil docela trefně o albech jako o sourozencích velmi blízkého věku. "Je-li Spirit of Eden starší, hezká a sofistikovaná sestra, pak je Laughing Stock spratkovitý brácha, kterého vykopli ze školy kvůli skandálům..."

Talk Talk se v dobrém rozešli zkraje devadesátých let, ale definitivní tečku za svojí hudební kariérou udělal Mark až v roce 1998, kdy vydal bezejmenné album, v němž nadále prohluboval ducha minimalismu a ticha v něm, aby se nakonec definitivně rozhodl pro rodinu "možná to jiní dovedou, ale já bych neuměl být dobrý otec a zároveň odjet na turné s kapelou", poznamenal.

Talk Talk působili křehce a přece je jejich odkaz stále jasnější. Dávno povýšili pop do sféry skutečného umění a zařadili se po bok Davida Bowieho, Scotta Walkera, Kate Bush, Velvet Underground. A zůstávají nezpochybnitelnou inspirací pro řadu současných post-rockových kapel.

Mark Hollis patřil k těm osobnostem, které žádný televizní nebo rozhlasový kanál neservíroval v prime timu. Na to byli vždycky příliš sofistikovaní, a to i v době, kdy jako kluci hráli pop. A moje stručná připomínka nemá tohle ticho rozbít, má zůstat nenápadným povzdechem nad ztrátou výjimečného muzikanta, manžela a táty dvou dětí.