Scott Walker

*9. ledna 1943 Hamilton, Ohio, USA †25. března 2019, Londýn, UK

Noel Scott Engel aka Scott Walker se narodil v Hamiltonu v americkém Ohiu. Svou kariéru začal v roce 1960 jako jedna třetina The Walker Brothers. Tvořili ji kromě Scotta (*1944) John Maus (*1943) a Gary Leeds (*1942). Všichni tři používali v hudebním businessu příjmení Walker. Skupina začala vystupovat v USA v roce 1964. Pokusili se postavit proti tzv. britské pop invazi, ovšem vrcholu své kariéry dosáhli právě ve Velké Británii, do níž se v roce 1965 přestěhovali. Poté se Walker pustil na sólovou dráhu, aby se etabloval jako autor, který dovede nejlépe anglicky interpretovat písně belgického šansoniéra Jacquese Brela.

Ikonografické fotografie Scotta Walkera z obalů jeho alb jsou povědomé i těm, kteří dobu šedesátých let nezažili. Vidíme na nich idol, který časopis Teen Life v roce 1966 otitulkoval nadpisem „Nejhezčí popová hvězda na světě". Avšak texty kontrastovaly – často dost cynicky – s nabubřelou instrumentací jeho alb. Některé příběhy písní se odehrávaly v dekadentním prostředí prostitutek a gangsterů. Na albu Scott 4 zpívá o dětské prostituci, válce ve Vietnamu, o Stalinovi, jehož duch se po smrti Chruščova vrací zpět.

„Nejhezčí popová hvězda" začíná pomalu pohasínat v polovině sedmdesátých let. Důvodem byly údajně nízké prodeje jeho alb. Scott proto povolal k reunionu své „bratry“ z The Walker Brothers a pokusili se znovu oprášit starou značku a nalákat novou generaci. Na poslední nejzajímavější desce Night Flights se každý z členů pustil do psaní písní. Nejvýrazněji tuto příležitost uchopil právě Scott, konkrétně ve skladbě The Electrician slyšíme blížící se zvrat, vzrušující rozkročení mezi popovou minulostí a jeho budoucím avantgardním postojem. Po tomto albu se The Walker Brothers koncem sedmdesátých let znovu rozcházejí, Scott odmítá koncertovat a na pár let se vytrácí ze scény.

V roce 1984, tedy deset let po ukončení své sólové dráhy, se veřejnosti zjevuje zcela nový Scott Walker. Světu nabídl album Climate of Hunter, které sice získalo kladné reference, ale prodeje byly minimální. Zdá se však, že pauza Scotta osvobodila od nejapných očekávání. Jeho hudební produkce a uvažování o hudbě se od této doby posouvá do naprosto odlišných oblastí, než v kterých se pohyboval coby krasavec z titulních stránek teen magazínů.

V roce 1995 pouští do světa temnou nahrávku Tilt jako první díl své zamýšlené hudební trilogie. Dave Thompson desku popsal jako „neuvážlivě bezútěšnou...", jako „vítr, který hladí gotické katedrály našich nočních můr“. Texty – koláže se volně vznášejí nad abstraktní hudební plochou, jsou často vytrhávány z životopisů jiných umělců. Kupříkladu v písni Farmer in the City jeho nevyzpytatelná slova symbolicky poukazují – skrze život a smrt Piera Paola Pasoliniho – na zmařené naděje a fantazie celé civilizace.

Nahrávka Drift (2006) vychází po dalších jedenácti letech, vytváří další nové zvukové vzorky, obrazy, nárazy, které rozhodně nemají v posluchači vyvolat příjemné pocity, ale stále znovu připomínat násilí lidí, v tomto případě spojené s genocidou v Srebrenici... Posledním dílem trilogie je album nazvané Bish Bosch, vyšlo v roce 2012. Opět se snaží najít nové způsoby, jak formulovat staré, ale stále stejné utrpení.

Každé dlouhé mezidobí vyplňoval Scott Walker spoluprací na hudbě k filmům. V roce 1992 natočil s Goranem Bregovičem píseň Man From Reno k filmu Toxic Affair. V roce 1993 přispívá písní Nite Flights na desku Black Tie White Noise Davida Bowieho. Zásadnější je spolupráce na filmu Pola X (režie Leos Carax). V posledních letech produkoval alba mladším kapelám a hudebníkům (Pulp – We Love Life), spolupracoval s Ute Lemper, nazpíval vokál v písni The Big Sleep kapely Bat for Lashes, spolupodílel se na desce Soused kapely Sunn O))). Jeho poslední prací byla hudba komponovaná pro filmy Brady Corbeta The Childhood Of A Leader (2015) a Vox Lux (2018).

Pár dnů po smrti se vynořuje vlna umělců, kteří se hlasitě odvolávají na tvorbu Scotta Walkera, jenž nebyl jen hudebním idolem a inspirací, ale také umělcem, který vytvořil mustr pro svobodu uměleckého projevu. Nebál bych se Scota Walkera připodobnit k velikánům evropské hudby – Stravinskému, Schoenbergovi, Webernovi, Bergovi, k těm, kterým jejich publikum tleskalo, smálo se, aby později syčelo i spílalo.

Scott Walker odešel ve svých šestasedmdesáti letech, nadále ale zůstává neotřesitelnou ikonou avantgardních umělců 20. i 21. století.