Beverly Glenn-Copeland

„V mém životě jsou tři výzvy. První: být černochem v bílé kultuře. Druhá: být transgender v heteronormativní kultuře. Třetí: být umělcem v podnikatelské kultuře.“

Díky jistému japonskému hudebnímu průzkumníkovi a sběrateli, jenž v roce 2010 objevil kazetu s nahrávku Keyboard Fantasies (1986), pod níž byla podepsána Beverly Glenn-Copeland (1944), se před námi opět v plné síle vyjevuje svět hudebních outsiderů, respektive těch, kteří nebyli ve své době vyslyšeni. Tato neobyčejná umělkyně se narodila ve Philadelphii v hudební rodině. Otec byl vášnivý pianista, milující Bacha, Brahmse, Chopina, a hrál údajně každý den i pět hodin vkuse. Pokud tedy Beverly odkrývá své hudební zdroje, jsou to tito klasikové. V roce 1961 odchází na univerzitu do Kanady, kde už zůstává natrvalo. Studuje klasickou hudbu, ale brzy jí to přestane stačit a poohlíží se po dalších žánrech. Nachází zajímavé inspirace v čínské hudbě, v africké hudbě, ve world music.

Eponymní debut vydala v roce 1970, tedy v doznívající vlně hippies, těsně po prvním Woodstocku. Je to hudba s nápaditým aranžmá, harmonická. Nic nebránilo tomu vydat se na plnohodnotnou hudební cestu. Svět je ale umíněným místem a ne vše, co se na první pohled zdá jasné, musí klapnout. Když bylo album na světě, nikdo vlastně nevěděl, co s ním, kam ho zařadit? „A tak ho postavili na poličku a nechali být,“ žertuje Beverly. Dnes je to velký sběratelský kousek, za který jsou lidé ochotni zaplatit i 2500 dolarů. Čas a okolnosti jí zkrátka nedopřály prosadit se ve „své“ době. Ale je to skutečně tak nepochopitelné, jak se na první poslech zdá?

KEYBOARD FANTASIES

Po dalším, pozornějším poslechu tyto prvotní vjemy upozadíte a pochopíte, že hudba Beverly Glenn-Copeland není až tak přímá, jak se na první poslech zdálo, což je velmi zajímavé. Je to svým způsobem anti-pop; její hudba je strukturální, polyrytmická, má tendence neustále pokračovat a překračovat omezující písničkový rámec. Beverly k tomu říká: „Zkoumejte své hranice, posunujte je, sledujte je…“ Nejvíce patrné to je u desky Keyboard Fantasies (1986), která byla nahrána za pomoci dvou syntezátorů Yamahy DX7 a Rolanda TR-707. Beverly jako by si tyto moderní technické vymoženosti poloviny osmdesátých let doslova podmanila. Znějí vřele a úplně jinak, než byly ve své době používány.

„Nenech se trochou starosti pobláznit.
Nedovol, aby tě nepatrná bolest srdce zchladila.
Nedovol, aby tě malé klopýtnutí donutilo zaváhat.“
(In the Image)

TRANSITIONS

Zde si dovolím změnit rod, neboť koncem tisíciletí prošla Beverly tranzicí z ženy na muže. Jeho hudbu a přemýšlení o ní jistě také ovlivnilo to, že se v roce 1973 stal buddhistou. A na dalších třicet let se rozhodl „poslouchat ticho“. Odstěhoval se na odlehlé místo do srubu a staral se jen o základní potřeby člověka. V písních ubylo milostných témat a přibyly soucit, moudrost, odvaha. Když jsem si pročítal komentáře lidí na YouTube, všiml jsem si, že se často opakuje slovo naděje. Nejživějším důkazem je album Live at Le Guess Who?, nahrané pětičlenným souborem Indigo Rising v nizozemském Utrechtu v roce 2018 a oficiálně vydané o dva roky později prostřednictvím Transgressive Records.

Le Guess Who? je projekt iniciovaný uskupením Future Feminism (Kembra Pfahler, Johanna Constantine, Anohni) a vyzývající k vytvoření ženského kolektivního vědomí, jež by mělo napomoci zachránit to, co zbylo z našeho světa, řízeného převážně muži. Od svého formování v roce 2014 je Manifest budoucího feminismu široce uznáván a osvojován zejména v populární kultuře. Koncert zaštiťovali Devendra Banhart and Moor Mother, dvě výrazné osobnosti současné alternativní scény. Na dnešní poměry působí nahrávka až nezvykle uvolněně, lehce, upřímně, (do)jemně. Album je z poloviny složeno z písní, a potom z takzvaných „transitions“ – promluv k písním a věcem kolem. V jednom z mnoha svých nedávných rozhovorů k tomuto tématu Beverly řekl: „Když vidím na svých koncertech řady dvacetiletých, věřím, že můj čas přichází teď. Moje hudba byla vytvořena pro dnešní posluchače, aniž bych o tom věděl."

„Vítejte mladí i staří.
Jsme stále noví, jsme stále noví.“
(Ever New)

DUALITA

A pak je tu další fascinující jev. Hudba Beverly Glenn-Copelanda zní, jako by ji interpretovali dva lidé, střetávali se v určitých bodech a obohacovali se. Tato vzácná dualita je naprosto jedinečná. Domnívám se, že i to může být jednou z příčin jeho prvotního nepochopení. Glennova identita je v těchto současných okamžicích, kdy se lidé konečně pokoušejí chápat pohlaví komplexněji, schopna nabídnout sebe v plné kráse, a snad i mnohem plněji, než by to bylo možné v 70. letech.

Dnes je běžné natáčet desky doma, ale dělat něco podobného v osmdesátých letech, někde uprostřed kanadského lesa, ve srubu, absolutně odstřižen od civilizace, bylo unikátní… Beverly Glenn-Copeland je jeden z těch umělců, který nejenže se nevešel do žánru ani doby, ale obé předešel. Možná právě proto je jeho svoboda – hudební i lidská – v tuto chvíli, a snad i pro chvíle příští, tak jedinečná.