Peter Hook: Unknown Pleasures. Pohled do nitra Joy Division

"Právě v této chvíli si přeji, abych byl mrtev. Dále už nedokážu nic předstírat." Ian Curtis

Knížka Unknown Pleasures Petera Hooka (nakl. Volvox Globator, 2019) je nevybíravým a otevřeným vyprávěním o kapele Joy Division. Svědectvím o tom, jak se ze zatvrzelých pankáčů a puberťáků se zálibou v kanadských žertících stali uznávaní muzikanti, kteří definovali nové hudební proudy a vymezovali hranice mezi minulostí a budoucností.

Knížka začíná prologem:„První kšeft s Joy Division končí rvačkou. Typický.“Anglie konce sedmdesátých let, to byla divoká doba. Pankáči v čele se Sex Pistols postavili celý rock na hlavu, a pak se mu ještě vysmáli do tváře. Vytvořili vlastní styl, který nesestával jen z šílených kombinací starých sak, roztrhaných džín, výšivek, špendlíků a kravat nošených s notnou dávkou ironie, ale především to byl obraz lidí uvězněných mezi školou, domovem, nekvalifikovanou prací a hospodou s minimální vyhlídkou na vyšší výdělek, a tedy jinou perspektivu. Jejich rodný Manchester je vykreslen jako temné průmyslové město. Příchod Margaret Thatcherové a její politika radikálních škrtů nezaměstnanost a inflaci ještě zvedla, čímž dala průchod xenofobii a navýšené frustraci.

Kniha mimoděk připomíná, že když vzniká mimořádné dílo, které definuje dobu, nikdo z přítomných o tom nemá ani páru. Že věci vznikají většinou z úplného dna a víc z nevědomosti než přehnané uvědomělosti. Hooky k tomu dodává:„Dnes má každý svýho pódiovýho manažera a zvukaře, osvětlovače a všechno… Dnes se podobné věci dokonce vyučují na školách. Tehdy jste věděli kulový. Neměli jste kolem sebe profesionály, jenom kámoše, který stejně jako vy neměli šajnu… To je něco, co je na dnešních kapelách docela smutný, všechno se točí kolem kariérismu…“

Z Hookyho nemluví zapšklost. Dokáže mnohé přímo glosovat a srovnává, protože má tu zkušenost jak s Joy Division, tak s New Order:„Viděl jsem jednou jeden pořad, něco jako „souboj kapel“. Byli tam v porotě Alex James z Blur, Lauren Laverne a pak nějaký píčus z nahrávací společnosti, ti pak rozdávali rozumy a vykládali, co si o tý který kapele myslí… A všechny ty kapely tam stály a hltaly každý jejich slovo: Jasně hned to uděláme…“ (…) „Vstoupil jsem do kapely, abych každýho poslal do prdele, a kdyby mi někdo vykládal – tvoje image je na hovno, poslal bych toho debila rovnou do hajzlu…“Z této krátké ukázky je asi dost patrné, že kapele Joy Division sebedůvěra nechyběla. Rebelie, nevědomost a doslova destrukce byly paradoxně stavebním prvkem této sestavy. Hooky, autor knížky, se neobává mluvit o sobě jako o štěnici, která často přicházela s kanadskými žertíky takového kalibru, že se vám při čtení protáčí panenky a zvedá žaludek.

O Ianu Curtisovi, který se krátce po vydání geniální nahrávky Closer (1980) oběsil, se tady píše s velikou úctou a respektem. Byl to kupodivu on, kdo ve chvilkách malomyslnosti zvedal kapele náladu, nakopával je a vracel na správnou cestu. Zároveň je z odstupu času téměř nepochopitelné proč – když Ian během koncertů upadal i několikrát za večer do epileptických záchvatů – s tím nikdo nic nedělal. Proč více neposlouchali jeho texty, v nichž je všechno tak čitelné. Sám Hook přiznává, že v té době si každý egoisticky hleděl svého nástroje a že Ian volá o pomoc, o tom neměl nikdo z nich ani páru.

„Dívám se zpátky a vidím, kdy jsme to měli zastavit. To je to nejtěžší na tom, psát tuhle knihu. Když tohle všechno píšu, dokážu určit chvíle, kdy jsme měli říct – a už dost.“