Bobby Gillespie & Jehnny Beth – Utopian Ashes

Synchronizace duší

Upřímně, v kom z nás se během toho roku a půl neobjevil jezevec? Zajímal by mě poměr těch, kteří si s chutí zajdou do hospody, kavárny… versus těch, kterým stav úplného zastavení vyhovoval. Patřím do druhé skupiny a jsem nucen vynakládat obrovské úsilí, abych někam zašel, s někým se potkal, něco prožil. Vnitřní izolace mi – děsivě – vyhovovala… Vnímám to jako nehodu, ranku, bolístku, která časem odezní. S tím souvisí i klid v bytě, jakýsi řád; mám uklízeno, uvařeno, nečekám naštěstí žádnou návštěvu, proč si tedy do této pohody nepustit nekonfliktní hudbu, bez hledačských ambicí, experimentů? Guilty pleasure stárnoucího pankáče a mladé ženy, kteří už pár let na hudebních principech punku participují?

Asi takhle jsem uvažoval, než jsem si tuto dvojici poprvé pustil. Navíc mám rád náhodná setkání. V osobním životě i ve vztahu k hudbě. Nepředvídatelná situace je něčím kouzelná. Potvrdilo se mi to tolikrát. Naposledy s nahrávkou Utopian Ashes dvojice Gillespie & Beth.

Bobby Gillespie je matador indie rockového světa, frontman Primal Scream, Jehnny Beth ikona drsnějšího dívčího punku a frontmanka kapely Savages. Představa, že by tito dva vytvořili někdy něco společného byla ještě donedávna málo pravděpodobná. Je to výrazný odklon pro oba, není tady nic, co by se podobalo jejich domovským kapelám, přitom zní Utopian Ashes překvapivě přirozeně. Bohatá instrumentace alba rámuje jejich vokály do komorního popu, šansonu, folk-rocku mířícího někam do sedmé dekády minulého století. Ideální deska pro nejisté léto tohoto nejistého světa.

BG: „Zamyslel jsem se nad podstatou hudby, tahle mi umožnila vyjádřit se velmi křehce. Zatímco některá alba Primals jsou rocková, temná a docela agresivní. Hudba na Utopian Ashes má pomalejší, jemně tepající rytmus a nabídla mi dostatečný prostor k tomu, abych mohl psát tímto způsobem. Atmosféra uzavřeného světa tomu opravdu pomohla. Něco se otevřelo.“

JB: „Po celý svůj život jsem obrovský fanoušek June Carter a Johnnyho Cashe. Když jsem vyrůstala, učila jsem se z jazzové hudby. Miluji harmonie, přitom je ve své domovské kapele Savages příliš neuplatňuji. Být s někým v harmonii je až fyzicky uklidňující. Proto se lidé přidávají ke sborům, protože se mohou sladit s deseti, dvaceti lidmi, je to nesmírně léčivé. Je to forma meditace. Zpěv je formou meditace. Ale harmonizace je ještě lepší. Už nejde o moc, ale o rovnováhu.“

„Už tě nemiluji“, „Pamatujte si, že jste byli milenci“, „Jsme hloupí a nevděční, nikdy se nepoučíme“, „Proměnil ses v někoho, koho neznám". Známe to všichni, tušíme mnohé, zní to až banálně. Album Utopian Ashes vytváří neplodnou krajinu emocionálně vyprahlých postav. Nad vším se ale vznáší jakási dekadentní upřímnost těch, kteří ztratili víru v toho druhého, před pár lety ještě toho jediného, toho nejmilovanějšího.

Utopian Ashes je zraňující, kontrastní, tradiční, jedno z nejméně očekávaných alb roku 2021. A v řadě neposlední, vzájemný manifest dvou lidí, kteří odmítají kreativně stagnovat.