Joni Mitchell – Blue (1971)

"Děsí mě ďábel. A přitahují mě ti, kteří se nebojí."

BIG YELLOW

Joni Mitchell, zpěvačka a skladatelka, se narodila jako Roberta Joan Anderson 7. listopadu 1943 ve Fort Macleod v Kanadě. Ve věku devíti let se nakazila obrnou. Během zotavování v nemocnici začala Joni vystupovat a zpívat pacientům. Později odešla studovat na uměleckou školu a v roce 1968 nahrála své debutové album Song to a Seagull, svými písněmi „Big Yellow Taxi“ a „Woodstock“ pomohla definovat éru jedné generace. Za druhé album Clouds (1969) získala Grammy (nejlepší folkový výkon).

Na začátku kariéry byly kompozice Joni Mitchell hodnoceny jako velmi originální… s osobitou lyrickou obrazností. K těm nejvíce ceněným a lidmi i kritikou nejuznávanějším patří její čtvrté album Blue z roku 1971. Zastavím se u něj, nikoli však z výše nastíněného důvodu, spíše pro tu neuchopitelnou dovednost zachycení zármutku, navíc tak vyzývavým, dojemným a zároveň nebojácným způsobem. Není zkrátka možné psát podrobněji o hudbě a přehlédnout padesátileté výročí této desky.

LITTLE GREEN

Při skládání nahrávky Blue zužitkovala Joni Mitchell několik svých traumatických rozchodů a osobních zmatků. V nejednom ze svých rozhovorů k tomu řekla, že se potřebovala vypsat, načež se – po ohromném úspěchu alba – ocitla bez osobní ochrany. „Cítila jsem se jako celofánový obal na krabičce cigaret.“

Z Blue vyzařuje silná upřímnost. Joni zde nabízí esenci ženskosti, nebo – přesněji řečeno – jemnosti. Tato ženská jemnost má ale své drsné ukotvení. Když v únoru 1965 porodila holčičku Kelly Dale (přejmenovanou Kilauren) Andersonovou, musela ji dát k adopci, protože se o dítě nemohla postarat a otec Chuck Mitchell si ji odmítl vzít, neměla tedy jinou možnost. (Sešli se poprvé až po třiceti letech!) Tento fakt zůstal po většinu její kariéry neveřejný, i když se na svoji holčičku odkazovala v několika písních, jako třeba „Little Green“.

BLUE

Joni Mitchell byla silně inspirovaná Bobem Dylanem, převážně jeho otevřeností v textech a intimitou v první osobě. „Když jsem poprvé slyšela Dylanovu píseň 'Positively Fourth Street', pomyslela jsem si 'Ó můj bože, v písních se dá psát o čemkoli!´ Bylo to pro mě jako zjevení,“ řekla.

Blue má hloubku, a přece nepostrádá osobní průhlednost. Je to patrné hned v úvodní skladbě „All I Want“, která na sebe bere osvobozujícího ducha jazzu a propojuje jej s intelektuální / emocionální bitvou, kterou svádí srdce a mysl.

Blue ale není jen emocionální zážitek. Tato deska nabídla ve své době také poměrně inovativní přístup. Není zaplněna folkovými aranžemi s obligátní kytarou a harmonikou, jak se v konkrétní době dalo u folkové zpěvačky očekávat. Začíná cimbálem, na který Joni brnká v doprovodu akustických kytar. Na cimbál se naučila hrát na ostrově Kréta a během svých cest po Evropě. Pro album Blue zde vstřebávala nejen vzpomínky a zážitky, ale i hudební dovednosti. Nahrávka obsahuje také více písní s klavírem než její předchozí tři alba, což jí propůjčuje velmi delikátní intimitu. Pozornější posluchači rozpoznají akordové progrese a ocení basové linky podbarvené jemným experimentováním. Blue je také prvním Joniným flirtováním s jazzovými nápady, s nimiž koketuje po zbytek své hudební kariéry.

RED

Blue je pro mě jedním z nejemotivnějších alb, je to přelomové album pro svět vnější i vnitřní. A nejvýjimečnější je možná v tom, že na sobě nemá jediný orientační bod. Mohlo být nahráno včera v některé z opuštěných ložnic velkoměsta, nebo zapomenuté vesnice, a my bychom nepoznali vůbec nic.

Highway 61 Revisited nebo Tapestry jsou plné konkrétních památek a pomníčků, Blue je „jen“ nádhernou modrou plochou s červenými skvrnami.