David Bowie: Brilliant Adventure (1992–2001)

„Milovat život a vše, co může dát.“

BRILLIANT ADVENTURE

David Bowie pozdních osmdesátých let, to je další dobrodružná éra tohoto zvěstovatele nových cest v populární a alternativní hudbě. V roce 1988 pověsil svoji sólovou dráhu na hřebík a založil kapelu Tin Machine. Společně vydali dvě nahrávky Tin Machine (1989) a Tin Machine II (1991), v roce 1992 se rozpadli, ale stihli ještě živý záznam Tin Machine Live: Oy Vey, Baby. Jde o přímočarý hard rock v klasickém obsazení. Tuto Bowieho éru konce osmdesátých let ale vydavatelství Warner Music prozatím přehlíží. Nabízí až jeho počátek let devadesátých, věřím však, že se firma Warner, jakožto čerstvý držitel práv na zpěvákovu hudbu později k této etapě vrátí, nabídne remasterované desky Tin Machine a my je budeme mít možnost prozkoumat v nových souvislostech.

O Bowiem se vždy mluvilo a mluví jako o hudebníkovi, který udával směry, nebo přesněji – nabídl je širším vrstvám. Přemýšlet o tom, do jaké míry předznamenal s Tin Machine nástup grunge, je trochu přitažené, ale ne úplně od věci. Vzpomeňme třeba na fakt, že Nirvana tehdy natočila a značně zpopularizovala jeho, do té doby nikde nehranou, skladbu z raných sedmdesátých let – The Man Who Sold the World. Od té doby ji Bowie hrál na všech svých koncertech.

Bowie čelí nástupu středního věku návratem k experimentu. Brilliant Adventure pokrývá roky 1992–2001, zahrnuje pět studiových alb, živý koncert BBC Radio Theatre London z června 2000, Re-Call 5 s dobovými singly, mixy plus kompletní disk s nevydaným albem Toy (rozšířená verze Toy: Box je naplánována k vydání na leden – k Bowieho nedožitým pětasedmdesátinám). Pojďme se tedy podívat na jednotlivé nahrávky v souvislostech.

BLACK TIE WHITE NOISE

Bowie si dobře uvědomoval, že se s deskou Never Let Me Down (1987) dostal do slepé umělecké uličky. Koncem osmdesátých let si udržoval respekt dobrými koncerty (Glass Spider) a svou minulostí, méně už svými aktuálními studiovými alby. Snad i proto pozastavil sólovou kariéru a podnikl divokou expedici s výše popsanou hard rockovou kapelou Tin Machine.

Po ukončení turné a jistém hledání sebe sama se v nové dekádě vrátil ke spolupráci s Nilem Rodgersem, s nímž před deseti lety vyprodukoval dosud nejprodávanější nahrávku Let's Dance (1983). Po opadajícím zájmu kritiky i fanoušků toužil navázat albem, které by strhlo obě strany. Estetika a zvuk Black Tie White Noise (1993) vzdáleně připomíná soulovou éru Young Americans (1975), mixnutou syntetikou 80. let. Nic tady nepůsobí opravdu nově nebo překvapivě. Jakmile ovšem přijmeme, že se Bowiemu oddáváme bez předsudků, ukáže se většina písní jako vynikající střední proud pro dospělé. Síla alba spočívá v gradaci písniček a bohatých aranžích.

Album se mělo původně jmenovat The Wedding Album. Producent Nile Rodgers k tomu dodává: „David byl velmi, velmi zamilovaný do Iman. Tu atmosféru při nahrávání jste cítili všude. Když připomenu spolupráci na Let's Dance, nic takového se tam neobjevilo, žádná romantika, žádné vztahy, nic podobného.“ Comeback Davida Bowieho – Black Tie White Noise – je částečně úspěšným pokusem integrovat minulost do současnosti.

BUDDHA OF SUBURBIA

Buddha Of Suburbia je televizní seriál režiséra Rogera Michella (podle knihy Hanifa Kureishiho), který se vysílal v roce 1993. Když Roger Michell požádal Bowieho o hudební spolupráci, napsal David krátké, experimentální motivy. Ty posléze vyřadil, ještě později ovšem přepracoval, aby je v důsledku vydal jako studiové album. Deset skladeb, které Bowie nahrál za pár dní, obsahuje řadu znaků jeho minulosti, zároveň je cítit roztříštěnost tehdejší doby. Bowie se v nové dekádě rozhlíží, vnímá a vstřebává. Album působí roztěkaně, a spíš jako zásobárna nápadů než ucelená deska. Jde o jistou křižovatku, v níž je ukrytý kód pro následující desetiletí.

Píseň Strangers When We Meet zařadil na své následující album 1. Outside (samozřejmě v odlišné instrumentaci). Track Dead Against It chtěl znovu nahrát pro Earthling... Bowie se vrací k experimentům s metodou cut-up. Na obale nahrávky prozrazuje inspirační zdroje a volné asociace k textům a povaze hudby (Kraftwerk, Pink Floyd, Eno, prostitutes & Soho, Unter Den Linden, Neu, Mark Bolan, Glass, Strauss, Drag, Drugs, Roxy Music, Mum). Přestože v seriálu byla použita jen titulní píseň, je album řazeno mezi soundtracky.

V roce 1993 bylo vydáno pouze v Británii. Bowie si ho ale velmi cenil a dost bojoval za to, aby bylo znovu vydáno jako regulérní nahrávka, ne jako soundtrack. Když se počátkem devadesátých let začalo psát o jeho druhém dechu, dočkalo se v roce 1995 vydání i v USA a tehdy ještě s onou nevkusnou obálkou, kde vše zanikalo v jakési koláži ze zmíněného seriálu, jméno David Bowie bylo téměř nečitelné. Celosvětové reedice s mnohem vkusnějším obalem se dočkalo až v roce 2007, stále ale zůstává jedním z Bowieho nejméně známých alb. Díky tomuto box-setu je po téměř 30 letech dostupný také na vinylu.

1. OUTSIDE

O skutečném znovuzrození Bowieho se dá ale psát až v souvislosti s nahrávkou 1. Outside (1995). Outsider je ten, kdo stojí stranou, na okraji, vně. Bez nadsázky by se dalo říct, že je to umělec v současné společnosti, který nehodlá slevovat ze svých nároků. Většinová společnost mu nerozumí, je takzvaně nerentabilní všemi myslitelnými směry. Vpřed ho posouvá jediná věc – vnitřní pnutí, touha sdělit něco jiného než to, co se očekává. Přitom je hledání hudebních okrajů nekonečně atraktivní. Ve světě komercializované kultury, v níž je umělecké dílo posuzováno průzkumem trhu a anketami mezi publikem, může být úkrok stranou vysněným azylem. David Bowie byl ve svých nejlepších letech vždycky kreativní, náročný a riskantní, a to i na úkor komerce. V roce 1995 se vrátil po osmnácti letech ke spolupráci s hudebníkem Brianem Enem a společně vytvořili další dílo, které se s klidným svědomím může zařadit do Bowieho kánonu.

1. Outside je velmi ambiciózní cyklus kyber punkových písní & experimentální noir dystopie. Album podléhá kompozičnímu celku, v němž se nerezignuje na písně, ty se ale spíš náznakově vynořují a mizí v pestré spleti zvuku. Kromě Ena se na desce výrazně podílela celá škála jeho spoluhráčů z posledních desek, ale i ze sedmdesátých let. Rád bych zde vyzdvihl alespoň pianistu Mika Garsona a jeho „rychlé prsty“, díky nimž nelze nevzpomenout na song Aladin Sane z počátku sedmdesátých let. Spolupráce začala tzv. Leon Suites (Suite 1: Am With Name, Suite 2: Leon Takes Us Outside a Suite 3: Enemy Is Fragile), jde o více než hodinový jam, z něhož se později vybraly vzorky k oficiální nahrávce.

Koncepce se odvíjí od povídky Deník Nathana Adlera. Napsal ji David Bowie a tvoří textovou páteř písní a recitativů. Děj se odehrává v dystopickému světě, v němž se vražda stala uměleckou formou. Nathan Adler je vládní úředník pro vyšetřování umění, s pravomocí rozhodovat o tom, co je legální a přijatelné a co už je za čárou. To ho přivede k prošetřování umělecké rituální vraždy Baby Grace Blue, 14leté dívky, která je záhadným způsobem napojena na podzemní uměleckou skupinu. Tento Bowieho projekt svého času kritika trhala na kousky a titulkovala přívlastky jako „příliš arty“, „nesrozumitelně konceptuální“ nebo jako „přehnaně ambiciózní“. Pokud ale toto hyper-cyklické (nelineární) gotické drama posluchač neodmítne jako náročný rozmar pop star, kterou se David Bowie v osmdesátých letech definitivně stal, zařadí 1. Outside mezi hudebně nejpromyšlenější alba devadesátých let a také mezi nejpodceňovanější. Než aby se pitvořil a doháněl mladé progresivní kapely, stal se ve středním věku sám progresí. David Bowie nabídl skrze hudbu svoji obdivuhodnou verzi stárnutí.

Pokud jde o zvuk, byl v rozhovorech docela otevřený, netajil se vlivem raných The Young Gods. A je jistě otázkou, do jaké míry jej ovlivnila zásadní nahrávka devadesátých let – Downward Spiral od Nine Inch Nails, která vyšla rok před 1. Outside. Ostatně spolupráce s frontmanem Nine Inch Nails Trentem Reznorem na sebe nenechala dlouho čekat. Vyjeli na společné turné po Americe, které trvalo pět měsíců. V anketě čtenářů časopisu Rolling Stone se o něm mluvilo jako o jednom z nejlepších koncertů v rockové historii. Live záznamy s Nine Inch Nails ale dosud nebyly oficiálně vydány. Je škoda, že se k tomu firma neodhodlala pro tento box-set. Bowie albem 1. Outside stvrzuje, že můžeme očekávat do budoucnosti další velké a nečekané věci!

EARTHLING

Earthling (1997) je energická deska, která se snažila spojit současnou elektroniku s rockovým zvukem. Už obal je symbolický a z jistého úhlu pohledu i vtipný. Bowie všem, ano, i těm o generaci mladším, opět ukazuje záda. Nahrávalo se od srpna do října 1996 v Newyorském Looking Glass Studios po ukončení Outside Tour. Bowie složil skladby s Reevesem Gabrelsem a Markem Platim, kteří jsou uváděni jako koproducenti, dále s Mikem Garsonem, Gail Ann Dorsey a Zackem Alfordem.

V té době vznikala spousta podobných kolaborací. Abych ilustroval dobu, připomenu soundtrack k jistému superhrdinskému americkému filmu Spawn (1997). Zatímco film nevzbudil žádné velké ohlasy, kolem soundtracku se strhla slušná diskuse v hudebních časopisech. Koncepce zněla poměrně jednoduše. Propojit na tomto albu elektroniku s rockem, a to polopaticky doslova. Ta nejobskurnější propojení se pokusím připomenout: Marilyn Manson & Sneaker Pimps, Orbital & Kirk Hammett, Metallica & DJ Spooky, Mansun & 808 State, Henry Rollins & Goldie, Slayer & Atari Teenage Riot. A mnoho dalších. Většinou se to nepovedlo, tlačilo se na pilu a bylo to až příliš chtěné. V tomto prostředí bylo jen otázkou času, kdo se toho ujme a vytvoří první takto přirozeně „zmutovanou“ nahrávku. Ano, byl jí Earthling Davida Bowieho (OK Computer od zvěstovatelů nové hudby Radiohead bylo vydáno o pět měsíců později).

Bowie pokračuje v linii „nepřizpůsobivé hvězdy“. Je opět nekompromisní. S obrovskou vášní si užívá menších sálů a oslovuje především své věrné fanoušky. Rockovým zvukem, všemožnými samply, pískáním a lámanými beaty se představuje hned v úvodním, dech beroucím tracku Little Wonder. Dalších osm čísel má podobně eruptivní strukturu. Rychlé, pokřivené beaty mutující pod tlakem času a prostoru Bowieho razantní mlátičky. Album je to skvělé, přesto si troufám tvrdit, především po poslechu nahrávek ze série Brilliant Live Adventures (konkrétně po úchvatném Liveandwell.com), že naživo zněly ještě lépe.

BOWIENET

V létě 1998 spustil David Bowie svůj BowieNet, který na principu předplatného nabízel vstup do vznikajícího on-line světa. Šlo o necenzurovaný přístup k internetu připojený k vyhrazené webové stránce Davida Bowieho. Předplatitelé si mohli procházet rozsáhlý archiv jeho fotografií, videí a rozhovorů, pročítat blog, sledovat chronologii kariéry... Umělec nabízel další exkluzivní skladby a webcasty, včetně záběrů z turné Earthling. Pro mnoho fanoušků bylo lákavé i to, že uživatelé mohli získat svou vlastní e-mailovou adresu s koncovým BowieNet.

V době, kdy se spousta velkých firem, natož jedinců, snažila vůbec pochopit význam a dopad webu, Bowie tušil, že se blíží revoluce. Prozkoumával možnosti internetu jako prostředku k přímějšímu oslovení fanoušků a k distribuci hudby. „Kdyby mi bylo znovu 19, šel bych s hudbou rovnou na internet,“ řekl tehdy. V roce 1996 se stal prvním velkým umělcem, který nabídl novou píseň Telling Lies pouze on-line, prodalo se jí údajně přes 300 000.

BowieNet skončil v roce 2006, technologie se posunula dál, stejně jako Bowie. Chápání webu jako platformy subverze výborně ilustroval na své narozeniny 8. ledna 2013, kdy umístil na svou webovou stránku bez jakékoli informace videoklip k novému singlu (Where Are We Now?). Píseň ohlašující jeho nové album po dlouhých deseti letech byla okamžitě dostupná na iTunes ve 119 zemích. Šlo o akt digitální anti-propagace, který se ukázal jako masivně úspěšný, při šíření zprávy se spoléhal výhradně na zpravodajské weby a sociální média.

HOURS…

V roce 1997 se hodně mluvilo o pokračování Outside, jakémsi 2. Outside. Nikdy k tomu ale nedošlo. Bowie hraje v několika filmech, spolupracuje s francouzskými herními vývojáři Quantic Dream na ambiciózní hře Omikron: The Nomad Soul, kam přispěl svou hudbou, a také se objevil v samotné hře. Deska Hours… (1999) obsahuje některé přepracované verze skladeb z této video hry.

Nahrávka byla po všech předchozích experimentech a divokých koncertech doslova šokem. Je na Bowieho progres devadesátých let nečekaně utlumená, introspektivní, usazená ve středním tempu. Bowie je na nahrávce Hours v jakési první vlně úvah nad svým věkem, nad smrtelností a nad hledáním místa na této zemi. Reeves Gabrels, který se na Hours výrazně podílel, se s Bowiem nepohodl a po desce ukončil spolupráci. Chtěl pokračovat v nastolené linii alternativních alb.

Hours bylo tedy posledním studiovým albem tandemu Bowie & Gabrels, dělali spolu od roku 1988, od éry Tin Machine. Během nahrávání alba si Gabrels začal všímat narůstajících neshod, díky nimž si uvědomil, že jeho čas jako spoluhráče a partnera ve studiu skončil. Gabrels doslova řekl: „Od ledna 99 jsem věděl, že to nebude snadné rozhodnutí.“ Rozcházeli se ale v základních věcech. Bowie chtěl přivést dívčí popovou skupinu TLC, aby zazpívala doprovodné vokály ke skladbě Thursday's Child. „Byl jsem tak naštvaný... Teď jsme získali publikum, které jsme vždycky chtěli, a my pozveme TLC? Fanoušci nás pošlou do prdele…“, podotýká nekompromisně Gabrels.

Reeves Gabrels byl procesem frustrovaný, proto existuje celá řada jeho komentářů: „Zamýšleli jsme úplně odlišnou verzi desky Hours, hrál jsem tam na baskytaru, nechali jsme dema uležet a pak jsme nahrávku poslouchali. David řekl, že je to příliš syrové. Myslel jsem, že bychom mohli nabídnout určitou kvalitu Diamond Dogs, on ale chtěl, aby to bylo uhlazenější. Poslední kapkou bylo odstranění velmi temné skladby And We Shall Go To Town, která vyšla jako b-strana singlu Thursday's Child a o níž jsem si myslel, že je klíčovou skladbou alba Hours.“ Doplňuje Gabrels.

TOY

Po dvaceti letech je tu Toy „ztracená deska“ Davida Bowieho, a je zřejmě největším komerčním lákadlem tohoto box-setu. Album nikdy nespatřilo světlo světa kvůli sporům s EMI /Virgin. Vydavatelství se deska tehdy nezdála dost dobrá a odmítla ji vydat. Nakonec Bowie label opustil a v červnu 2002 začal nahrávat nové dílko Heathen. Deska Toy byla tedy spíš nevydaná než ztracená, jak se tradovalo a psalo. Toy obsahuje staré Bowieho skladby z konce šedesátých let, z doby, kdy ho prakticky nikdo neznal. Jsou nově přepracované. Jedinou novinkou je tady track Toy (Your Turn To Drive).

Deska je celkem slušně přijímána, především fanoušky. Já budu asi trochu kritičtější a hned v úvodu přiznám, že nadcházející éru nultých let Heathen a Reality nijak nevyhledávám. Řadím k tomu od roku 2021 i Toy. Deska byla jistě nahrána v dobrém rozpoložení, s patřičnými lidmi, s kapelou, s níž byl spokojen a s kterou o pár let později natočí Heathen... Do jaké míry perspektiva staršího muže tyto písně obohatila, je asi otázkou individuálního přístupu. Bowieho písně z konce šedesátých let mají svoji juvenilní intimitu, naivitu a jsou především v kontextu jeho tvorby velmi zajímavé. Domnívám se ale, že žádná z nových verzí se originálu nevyrovná. Dnes má Toy punc hravé rarity, a to je v pořádku.

BBC RADIO THEATRE, LONDON, JUNE 27, 2000

Živák z Londýna byl původně vydán v roce 2000. Teprve v tomto box-setu vychází v rozšířené podobě znovu. Koncert byl nahrán dva dny po již dříve oficiálně vydaném záznamu z festivalu v Glastonbury. Nahrávka je rozprostřena na dvou kompaktních discích nebo třech vinylových deskách. Reedice obsahuje těchto pět bonusových skladeb navíc: The London Boys, I Dig Everything, All The Young Dudes, Starman a Heroes. Ale ani tato verze není úplná. Bowie zapomněl během Ziggyho Stardusta text, píseň tedy byla provedena dvakrát. Zazněla také instrumentální verze The Jean Genie, protože se Bowie mezi písněmi potřeboval „nadechnout“ (v té době trpěl laryngitidou a bronchitidou). Přesto patří nahrávka v tomto boxu k jednomu z vrcholů. Intimní prostředí divadla funguje akusticky dokonale. Nahrávka zní mnohem lépe než záznam ze stadionové show v Glastonbury. V divadle bylo zhruba 500 míst, z nichž 130 patřilo náhodně vybraným fanouškům Bowieho fanklubu. Do celku tohoto box-setu zapadá velmi přirozeně, s tou samou kapelou pokračoval v práci na nahrávce Toy.

Zajímavý setlist i výkony však kazí jedna velice podstatná a naprosto nepochopitelná skutečnost. Jednotlivé písně jsou ztlumovány a komunikace Bowieho s diváky je vystřižená. Skutečně nezbývá než kroutit hlavou nad takto necitlivým zásahem. Bowie byl podle několika záznamů na YouTube ve skvělém rozpoložení, a tedy velmi komunikativní. Je škoda, že současný divák například neuslyší působivý příběh o pokusu o sebevraždu v souvislosti s písní „Always Crashing In the Same Car“. Snad jediným možným vysvětlením, proč tuto skvělou nahrávku firma doslova poškodila, je to, že posluchači, kteří streamují, budou mít hladší přechody, nemusí nic přeskakovat a poslouchat „dlouhé“ komentáře mezi písněmi. Žijeme zkrátka v době streamování a to dnes bohužel kraluje.

RE-CALL 5

Všechny box-sety obsahují i takzvané Re-Call, což jsou b-strany singlů, soundtrackové skladby, remixy. Aktuální Re-Call je solidní rozstřel na třech CD a čtyřech LP. Je to značně schizofrenní sestava a ukazuje Bowieho široký záběr. Disk dva je pro svoji roztříštěnost těžko poslouchatelný jako celek. Začátek vás nakopne ostřejšími singly z alba Earthling, v půlce se to však zlomí v kontemplativnější část.

Jsou tu zajímavé mixy i totálně obskurní věci, jako třeba A Fleeting Moment (aka Seven Years In Tibet – Mandarin Version). Na počátku devadesátých let byl formát remixu velmi vyhledávanou součástí a ozdobou každého singlu. Vlastně jsem očekával, že do tohoto box-setu firma zařadí i samostatný disk s remixy, které by dokonale charakterizovaly dobu. Obdobně jako tomu bylo u předchozího box-setu s diskem Dance. Z devadesátých let existuje tolik povedených remixů od věhlasných producentů! Vnímám to jako promarněnou šanci. Bowie byl těmto postupům velmi nakloněn. Vytknout musím také opomenuté spolupráce s respektovanými umělci a skupinami devadesátých let: Goldie & Bowie – Truth (1998), Placebo & Bowie – Without You I'm Nothing (1999), Massive Attack & Bowie – Nature Boy (2001). Re-Call má být doplněním a rozšířením, je ale kvůli těmto zásadním nedostatkům jen jakýmsi torzem, které zabírá v box-setu zbytečně moc místa.

Co naopak oceňuji, je zařazení několika alternativních tracků z desky Hours pod označením Omikron: The Nomad Soul Vision, včetně na desku nezařazené psychedelické depky We Shall Go To Town, nebo track 1917. Díky nim je možné sestavit si alternativnější verzi Hours. Mezi velká lákadla dále patří remix The Pretty Things Are Going To Hell (Stigmata soundtrack vision), remixy Mariuse de Vriese Seven a Survive. Úchvatný je The Man Who Sold The World (Brian Eno remix). Popřípadě spolupráce s Angelem Badalamentim, a dojde samozřejmě i na hitovou verzi Space Boy ve spolupráci s Pet Shop Boys.

OBDIV & RESPEKT

Davida Bowieho si díky odvážným experimentálním deskám 1. Outside nebo Earthling, našla v devadesátých letech nová generace mladých lidí, kteří se potom pídili po jeho rané tvorbě. Bowie tím stvrzuje kultovní postavení hudebníka, který znovu nabídl nové generaci svůj pohled na hudbu, a ta ji přijala s obdivem a respektem. Vzpomínám na situaci v berlínském obchodě s deskami v devadesátých letech, kdy otec se synem nakupovali celkem přirozeně každý toho svého Bowieho.

Tento box-set si zaslouží velké uznání. Přestože by se mu dalo vytknout, že nebyl zahrnut koncert s Nine Inch Nails, který by přesněji charakterizoval Bowieho devadesátá léta, že chybí samostatné album remixů a rozhodně poctivější shrnutí na discích Re-Call, přesto nabízí mnoho užitečných a ucelených informací i v konkrétní přiložené knížce. Nahrávky mají vynikající mastering, všechny znějí lépe než původní verze. Jednotlivé desky nesou původní tracklist, nejsou zamořeny bonusy, které bývaly nabízeny s každým dalším vydáním. A jsou vkusně zabaleny. Snad jen grafici mohli odlišit LP od CD, protože některé texty na obalech CD jsou k přečtení pouze pod lupou. Bowie asi nikdy nelpěl na přísných pravidlech, tento box je toho možným důkazem. Tak šílený rozstřel v jednom desetiletí není s ničím srovnatelný. Každý styl je zde prozkoumán se stejnou vášní. I to je obdivuhodné. Celkově vzato se jedná o ohromující sadu, která, obzvlášť v těchto dnech a letech, zaručí velmi silný, radostný prožitek.