Miroslav Koval (26. 11. 1944–15. 6. 2022)

„Bydlíme uprostřed zahrad a luk s topolem u potoka. V krajině zvlněné trávy a větrem probouzených korun stromů. Nejde nám tu ani tolik o umění, jako o přiblížení se obrazem a kresbou její úplnosti v touze po splynutí s řádem světa v jeho odvěké, mizející podobě.“

Nebudu o Miroslavu Kovalovi psát v minulém čase. Zastávám názor, že výjimečný umělec-tvůrce zanechává v prostoru, který obývá, nejen své dílo, ale i neméně důležitou energii, energii, která může žít dál a nadále obohacovat konkrétní místo nebo člověka. Jeho těžiště může být v Sobotíně, v Šumperku, Olomouci, i v Praze. Když jsem zhruba před pěti lety vystupoval na střeše šumperského divadla, v rámci Dnů evropského dědictví, předvedli jsme spolu s kapelou Iglau Ungenau performanci na jeden zápisek Jiřího Jílka. Rozpovídal jsem se v této souvislosti o stejnojmenné galerii, jíž je Miroslav kurátorem téměř třicet let. Spontánně jsem tehdy křiknul: „Šumperáci, je vaší povinností tuto galerii pravidelně navštěvovat, svou návštěvou ji podpoříte, je to vzácný a výjimečný prostor!“ Asi bych dnes nebyl tak hlasitý a ultimativní, i když si to pořád myslím.

Po mém odchodu ze Šumperka navštěvuji galerii virtuálně. Zážitky pochopitelně už nejsou tak silné, ale je tam neustále vidět ta neuvěřitelná Mirkova energie, pečlivost, promyšlenost do posledního nejen detailu, ale i slova. Je to obdivuhodná práce, která tady zůstává. Je zároveň těžištěm silného pouta mezi významnými výtvarníky z České republiky i ze světa, poutem mezi výtvarníky z regionu, a samozřejmě poutem rodinným, vždyť je to místo stálé expozice Jiřího Jílka, otce Miroslavovy ženy Anežky Kovalové. Bylo by pro celý region ostudné, kdyby Galerie Jiřího Jílka nepokračovala dál.

Nemohu mluvit o Mirkově výtvarné práci. Na zmapování jeho tvorby jsou jiní, vzdělanější. Já jsem spíše lidsky zaujatý. Pamatuji si, jak postupně jsem do jeho výtvarného přemýšlení vstupoval, jak jsem poslouchal jeho úvodní slova při vernisážích. Dodnes si nechávám posílat listy z galerie, vždy si vyhradím čas a bedlivě si je prostuduji. Je to škola, která mi dala neuvěřitelné množství podnětů nejen výtvarných, ale i literárních. Jeho způsob psaní je svým způsobem poezie, jež skrze výtvarné umění mluví k podstatnému. Pokud něco nenávratně odešlo, tak to jsou Miroslavovy texty. Jeho psaná slova, jsou výjimečná v ponoru, v přirovnáních a fundovanosti, která není školometská. Ve slovních spojeních je tak originální, že jeho rukopis zůstává rozpoznatelný hned po prvním přečtení. Jeho jazyk ale vždy směřuje k podstatě sdělení, nikdy se neutápí v abstraktní rovině ani bezúčelné košatosti, a především vždy slouží návštěvníkovi galerie, a rovněž i konkrétnímu výtvarníkovi.

Do jeho kreseb jsem vstupoval pomalu. Jeho strohost mě chvíli mátla. Až když jsem jednou zahlédl fotografii z Mirkova ateliéru, kde byly kresby pohromadě na jedné ploše a z mnohem větší perspektivy... Zůstal jsem v údivu nad krásou jeho strohých, tušových struktur. Nasměrovalo mě to k mnohem větší prostotě, čistotě, dovedl jsem v jakékoli struktuře vidět řád, který mi dával nejen smysl, ale i estetické potěšení. Také jsem se začal více zajímat o grafické techniky a ze Šumperka došel až ke starým japonským a čínským kresbám, a odtud byl jen krůček k poezii. A tato dvojdomost mi už zůstala.

Když jsem přišel do galerie dřív, stál Mirek jako vždy před vchodem se svojí cigaretou v ruce a ukazoval mi kus zakřivené větévky. Pod vousy mluvil něco tichého. Jediné, co jsem postřehl jistě, bylo slovo dokonalost… Jaká dokonalost? Dumal jsem v sobě i mimo sebe a z galerie odcházel s „novými úkoly“. Až teprve později jsem snad pochopil, že není v lidských silách přemoci přírodu. Že ji vlastně nemá smysl přemáhat. Že jediné, co má smysl, je žít s ní a jejími procesy v souladu. Platí to jak v životě, tak v umění. Protože co může být krásnějšího než divoce a přirozeně rostlý strom. Jeho konstrukce má pevný řád, aby dovedl ustát i prudkou bouři (na jedné noze), má dokonale sladěné barvy, tvar větví i žilkoví listů, vše přesně strukturované ke konkrétnímu účelu. Onehdy k podzimu jsem našel bezlistý stonek s dokonale vyváženými větévkami rostoucími po stranách. Bílou barvou jsem doprostřed kmínku vepsal „je smutné, že každý list už tolikrát spadl“. Myslel jsem při tomto tvůrčím procesu na Miroslava a jeho větvičku, zde jsme se protnuli asi nejtěsněji.

Je to možná už rok, kdy jsme se naposledy viděli v jejich sobotínském domě, malebně usazeném v zahradě se stromy a potokem, obklopeni pastvinami. Mirek seděl u kamen, kouřil a pootevřenými dvířky vydechoval kouř přímo do komína, aby v kuchyni nebyly cítit cigarety. Bylo to úsměvné. Vzpomněl jsem si na ikonickou fotografii Bohuslava Reynka, jak sedí skrčený u kamen, poslouchá a přemýšlí, tvoří, škrábe brambory nebo hladí kočku. Obraz úplně jiné doby, fotografie minulosti, která se protíná s dobou současnou. Miroslav ve mně zanechal obraz jakési podstaty, nadčasovosti, ale i strachu, že toto všechno se už nemusí opakovat.

>>> Paměť národa – Miroslav Koval

>>> Anežka a Miroslav Kovalovi – Okna na sever, Muzeum umění Olomouc