Filip Titlbach: Byli jsme tu vždycky, Deník N

„Jedním z důvodů, proč je těch duhových vlajek tolik, ve skutečnosti není Prague Pride, ale například Viktor Orbán a Jaroslav Kaczyński, kteří téma queer lidí svými silnými verbálními útoky neustále udržují v pozornosti.“

Byli jsme tu vždycky... je knížka novináře a moderátora Filipa Titlbacha, který momentálně působí v redakci Deníku N. Knížka je vedena formou rozhovoru s lidmi, kteří žijí a vycházejí z takzvaných minoritních pozic. Leitmotivem je překonávání bariér nepochopení, tišení zjitřených emocí, hledání způsobů, jak zajistit, aby si šikanou, ústrky a násilím nemusely procházet další a další generace queer lidí. Hovoří se o přijetí, o Bohu, o HIV, o queer aktivismu, transsexualitě, manželství… A mnoha dalších možnostech, a tedy překážkách spojených s vrozenou jinakostí.

OPRAVDU VŽDYCKY

Knížka Byli jsme tu vždycky je užitečná a je další v řadě dnes už hojně reflektované LGBTQ+ komunity. Pro emancipaci minorit u nás přímo i nepřímo udělali už mnozí mnoho. Odbornými texty počínaje (Homosexualita v dějinách české kultury, nakl. Academia, 2011) a konče například populárně vzdělávací knihou Teplá Praha: Průvodce po queer historii hlavního města 1380–2000 (nakl. Černé pole, 2014). Ve své době nabízel důležité informace také Český rozhlas (Bona Dea), později potom Česká televize, zejména její dnes už kultovní pořad Q.

Připomínám to zde jako mladší pamětník. V několika recenzích se totiž objevují mylné informace, že kniha je zjevením, že kniha je objevná, a že se konečně píše a mluví o minoritách. Těch pokusů o emancipaci, popisů bolestného přijímání v rodinách, církvích, ve školách existuje už i u nás velké množství materiálu. Snad i proto je pro mě na celé knize nejvíc překvapující, jak se řeší stále ty samé situace. Rodinou počínaje a konče samotným státem. Do jaké míry se společnost vlastně posunula? Kniha nenabízí příliš mnoho veselých příkladů.

STŘEDOVĚK 21. STOLETÍ

Doslova šokující je fakt, kolik bolesti dodnes páchá katolická církev a s ní spojený fanatismus a pokrytectví. Za úsměvy maminek samozvané Asociace pro rodinu se ukrývá zlý a přísný škleb rodičů dbajících na ochranu tradičních hodnot, pod nimiž se legitimizuje kupříkladu vyhnání syna z bytu kvůli jeho homosexualitě. Je neskutečné, jak jsou v naší společnosti pošlapávána práva zejména trans lidí. Uvedu zde jen jeden příklad za všechny: aby měli translidé doklady v pořádku a nemuseli být na úřadech vystavováni nepochopení, vyžaduje zákon České republiky trvalé znemožnění reprodukční funkce. U trans mužů se jedná o úplné odebrání vaječníků a dělohy, u trans žen se jedná o odebrání varlat!

VYMÍTÁNÍ ĎÁBLA

Další velká kapitola je problematizování manželství a výchovy dětí stejnopohlavními páry. Přitom „… tato otázka je ve vědě vyřešená zhruba tak, jako je fakt, že Země je kulatá. Tyto děti zkrátka prospívají úplně stejně. Víme to ze zkušeností, víme to z desítek let probíhajících studií…“ tvrdí Adéla Horáková, advokátka a právnička iniciativy „Jsme fér"!

To, že se budu v jednadvacátém století dočítat o vymítání ďábla z těla homosexuálního muže a číst o malém a velkém exorcismu, je za čárou zdravého rozumu, respektive na hraně zatemňování mozku, pardon, ale opět katolickou církví. Přitom ani v jednom z těchto reprezentativních případů jsem se nedočetl, že by církev byla nápomocná, snažila se pochopit a utišit bolest citlivých jedinců, kteří často sami nedovedou zvládat svůj stav a mnozí se se svojí jinakostí vyrovnávají i několik let.

Nemohu zde nevzpomenout slova teoložky Ivany Noble, která se mi vryla do paměti, a vždy se mi znovu vybaví, když čtu o podobných situacích: "... respekt a tolerance nejsou ústupkem vůči víře, ale z její víry naopak integrálně vyplývají."

NACI RÉTORIKA

Pokud má někdo pocit, že LGBTQ+ komunita má evropské dveře do budoucnosti nalakované na růžovo, pak je to jeden z dalších velkých omylů. Na prahu jednadvacátého století se objevují noví diktátoři, minorita je opět cílem jejich frustrace. V Rusku je to Putin, v Maďarsku Orbán, v Bělorusku Lukašenko, v Polsku nahnědlí a zpolitizovaní katolíci pod záštitou Kaczyńského. Jejich rétorika je podobná té nacistické: nebudou rozmnožovat národ…, a pokud jsou neplodní, jsou nehodnotní. Jsou zvrácení, nemocní, divní… Jednoduše: odchylují se od norem, což se totalitním režimům nehodí, totalita potřebuje mít vše normalizované, standardní a poslušné. Proto se kolem minorit neustále vytváří představa strachu, konspirace, ohrožení, proti kterému musí „ti normální“ bojovat.

Knížka Byli jsme tu vždycky je důležitý počin, ale i smutný doklad doby, která i přes další novou generaci trvá na starých, vyvrácených pravidlech. A nejenže se točí v kruhu, ona dokonce utahuje oprátku. To jsou velmi alarmující zprávy. Tato kniha prostřednictvím osobních zkušeností a bez agresivity popisuje, rozkrývá a vysvětluje situace a pocity lidí, kteří prošli a nadále prochází kvůli své vrozené sexualitě šikanou a neustálými ústrky.

ZVÍŘÁTKO NAKONEC

Rád bych na samotný závěr připsal něco alespoň trochu pozitivního. Tím je moje vlastní zkušenost. Kdykoli zajdu na úřad nebo do banky a předám občanku, připadám si jako nahý a doufám, že obsluha bude reagovat vstřícně. Jsem ale naštěstí vždy překvapen velice kladným přijetím. Netuším, do jaké míry je to dáno tím, že jsme přece jen v Jihlavě s přítelem známé tváře, obzvlášť on jako herec. Úřednice za přepážkou se k tomuto tématu vyjadřují, zajímají se a samozřejmě žasnou, když se Zdeněk rozpovídá o všem, co je nám odepřeno. Přestože spolu žijeme přes dvacet let.

Nějaký náznak změny v uvažování těch, kteří dnes rozhodují je ale momentálně v nedohlednu.