Brett Morgen & David Bowie ~ Moonage Daydream

„Laserová halucinácia človeka, čo ani nepoznal svoju orientáciu, bol praštený, stratený, dezorientovaný, no napriek tomu presne vedel, čo chce robiť v hudbe a robil to (niekedy) aj dobre. Nie som jeho fanúšikom, ale isté jeho počiny spĺňajú tie najvyššie parametre. O tom, aký bol, sa vlastne v súvislosti s týmto dokumentom ale nedá baviť, pretože dokument vôbec nerieši jeho osobnosť ako človeka, jeho život. Rieši sa číro len hudba. Nebol som očarený, mám rád, keď sa dozvieme aj niečo o danom človeku. Toto je len taká koláž pre fanúšikov jeho tvorby.“

POPCORN

Nechci znít jako starý, nevrlý odrostenec, ale přiznávám, že už nechodím do kina rád. Sedět mezi kbelíky popcornu, poslouchat cinkání koly a říhání jejich strávníků mi vadí; vydržet 5minutový blok reklam následovaný 10minutovými ukázkami nějakého blockbusteru, to už skutečně není můj svět. Nikomu ho však neupírám.

Navíc mám úplně jinou představu o zvuku v kině. Jsem již poněkolikáté za posledních pár let na hudebním filmu. Jdu vždy raději podpořit malý biograf, bohužel jsem často ze zvuku v něm doslova otrávený. Reklamy mají bohatou křivku od výšek až k dunivým basům, jakmile ale přijde na řadu hudební film, je vše rozházené do jednotlivých kanálů, potlačené, nesrozumitelné. Je chyba v nedostatečném vybavení kina? V jiném příjmu? V jiném propojení? Ve mně? Nevím. Velké komerční hangáry s pravděpodobně lepším zvukem však podporovat nebudu.

SEDMDESÁTKY

Ve filmu vidíme, jak byl David Bowie v sedmdesátých letech populární, ilustrováno spoustou křičících dívek a chlapců. Na promítání Moonage Daydream v roce 2022 se objevilo asi osm lidí. A ty dvě dívky s popcornem a kolou, jež přišly jako poslední, to stejně vzdaly a odešly v půlce.

Přiznávám, že jsem měl obavu, když jsem poprvé zaslechl, že se chystá film o Bowiem. Jaká bude jeho forma? Bude to uhlazený film pro masy jako Bohemian Rhapsody? Nebo střízlivě vybarvený film zaměřený na detaily, jako ten o Johnny Cashovi Walk the Line? Ani jedno!

Režisér Brett Morgen mě docela nadchl dokumentem Kurt Cobain: Montage of Heck z roku 2015. Zároveň jsem pročítal nejrůznější weby, abych zjistil, že skalní fandové tuto verzi Morganova Bowieho odmítají, což mě překvapilo, kdežto borci z ČSFD ji vesměs chválí, což mě překvapilo ještě víc. Brett Morgen nastínil v roce 2007 celý koncept Davidu Bowiemu, jemuž se to líbilo, ovšem neměl zájem se na projektu jakkoli podílet. Režisér se k filmu vrátil až po Davidově smrti – se souhlasem právníků a pozůstalých.

EXPRESIONISTICKÝ TRIP

Především jsem nadšený, jak rytmicky pulzující ten film je, jak je nehorázně drzý. Jsem překvapený, že si někdo dovolil natočit dvou a půlhodinový klip na téma Bowie. Jsem okouzlen faktem, že Morgen nechal mluvit samotného Bowieho. Zároveň žasnu, kolik materiálu ukázal a v jaké kvalitě. A taky doufám, že se tím i nepřímo naznačuje, že by některé z nich mohly vyjít oficiálně, včetně obrazového záznamu. Moonage Daydream je zkrátka perfektní protijed na všechna dokumentární klišé. Je to hlučný, expresionistický trip!

Zarytí odpůrci tvrdí, že se nedozvěděli nic nového. Domnívám se, že kdyby byl film točen klasickým způsobem s „mluvícími hlavami“, neřekl by víc. Rád bych připomněl, že těch klasických dokumentů už nabídla BBC dost – Five Years, The Last Five Years a Finding Fame. Nevadí mi dokonce ani to, že se v dokumentu nemluví o Bowieho spolupracovnících, bez nichž by byl jako hudebník poloviční. Rozumím formátu, souzním s výpovědní čistotou bez přídavných titulků se jmény, lety a dalším grafickým smetím, které by dílo posouvalo do srozumitelnější, a tedy stravitelnější roviny.

POKROUCENÁ LINIE

Když se na film podívám kritickou optikou, pokulhává. S fakty je tady zacházeno trochu nešikovně. Vadí mi především opomenutí Bowieho kapely Tin Machine – východiska z komerčního srabu, v němž se ocitl na konci osmdesátých let. Proč je v devadesátých letech tolik prostřihů zpět do minulosti? Chápu, že jsou 70. léta nejpodstatnější, Ziggy měl ale dost prostoru v úvodu. Proč chybí jeho raná práce? Kde jsou podrobnější devadesátá léta? Jeho návrat ze stadionů do menších klubů je sám o sobě obdivuhodný. Jeho vědomé odříznutí se od osmdesátkového mainstreamu je přece pro film atraktivní téma!? Je úsměvné sledovat, jak to Bowie okecává, jak si chvílemi protiřečí, aby nakonec pochopil a uznal, že to byla hovadina. Že už dál nehodlá plnit „pokyny“ publika, ale že mu zase po delší době nabídne sebe jako naprosto originální star. Chybí pevnější dějová linka, která by jeho kreativitu mohla ilustrovat až do konce života. V jistém smyslu i po smrti.

ZBĚSILOST V SRDCI

Obávám se, že Morgan si vzal velké sousto a chyběl mu odstup. Přesto všechno se mu podařilo natočit film o umělci přesně tím způsobem, jakým v sedmdesátých letech žil. Tedy dost zběsile, neustále na hraně života a smrti, chaoticky. Film přináší silnou emoci i energii. Ukazuje, kým Bowie byl jako umělec, vidíme ho, jak válčí, jak prohrává. Vidíme výhry na pozadí naprosto brilantní schopnosti cítit hudební vibrace té které doby. Vidíme maximální soustředění. Jsme účastni intuitivní schopnosti navázat spolupráci s výjimečnými muzikanty. Sledujeme fascinující souhru jako katarzi toho všeho dohromady. O to nosnější by bylo, kdybychom viděli jeho kariéru úměrně rozvrstvenou až do jeho smrti.

David Bowie žil svým uměním a umění žilo skrze něj. Moonage Daydream je stejně neobyčejný jako jeho protagonista. Je natočen v jeho duchu, aniž by se servilně klaněl. Film ilustruje život a čas jako transcendentálu výjimečného uměleckého života.