John Cale ~ Mercy, Divadlo Archa 1. 3. 2023

„Kupodivu to ve skutečnosti nebyl Lou Reed, kdo mě přitahoval ke skupině The Velvet Underground. Pro mě byl zvukem kapely John Cale. To se potvrdilo o několik let později, když jsem pracoval s Lou Reedem na albu Transformer. John byl subverzivní element kapely, jeden z nejpodceňovanějších hudebníků v historii rockové hudby. Ten chlap je nebezpečný, skutečný charakter. Nenapadá mě nikdo děsivnější a temnější. Lou Reed je v porovnání s ním sborový zpěvák.“

„Já jen doufám, že se Johnovi jednoho dne dostane uznání za to, že je jako… Beethoven nebo někdo takový své doby. Ví toho o muzice hrozně moc, je strašně skvělý muzikant. Je úplně šílený – je to Velšan.“

Říkal jsem si, že představovat na svém webu Johna Calea je zbytečné. Pak jsem skroloval v archívu a zjistil, že žádné jeho nahrávce jsem nevěnoval výraznější pozornost. Přitom jsem při rešerši kroutil hlavou nad množstvím desek, za kterými stojí i jako producent. Rád a s chutí to tedy napravuji. Tento sympatický šedivý pán totiž nabízí, skrze svou otevřenou mysl, tolik hudebních barev, že je konečně na místě věnovat mu mnohem víc prostoru. Obzvlášť v těchto dnech, kdy vydává nahrávku Mercy a vyjíždí na evropské turné, jehož součástí byla i Praha, respektive Divadlo Archa, které v této sezóně končí, což je značně symbolické, neboť právě John Cale a Min Tanaka Divadlo Archa slavnostně otevírali 5. června 1994. Ale postupně.

HRAJ SI, ZLOB, PROVOKUJ, PRACUJ

Velšan John Cale je klasicky studovaný hudebník, který se po příjezdu do New Yorku setkal s řadou vlivných skladatelů. Byl žákem Aarona Copelanda, setkal se a spolupracoval s Johnem Cagem, hrál v souboru La Monte Younga Theatre of Eternal Music. Tvořil s umělci kolem hnutí Fluxus. S pionýrem avantgardy Terrym Rileym nahrál výbornou desku Church of Anthrax (1971). Byl jedním ze zakladatelů The Velvet Underground... Vliv na Nico, spolupráce s Patti Smith, Brianem Enem, Lou Reedem, Nickem Drakem, The Stooges, to všechno jsou obecně povědomá a časem prověřená fakta. John Cale je součástí celé té fascinující hudební generace nejvlivnějších hudebních avantgardistů. O to zajímavější je sledovat, jakou pozornost věnuje současným popovým trendům. Ano, popovým, zároveň ale – a to bych rád podtrhnul – si udržuje všechnu tu podivnost, nonkonformitu, pro mě osobně i jakousi těžko definovatelnou hudební nedořečenost, kterou mám tak rád už od dob The Velvet Underground.

Aktuální nahrávka Mercy je typická deska hudebníka, který se odmítá smířit s čímkoli zaběhnutým. Nabízí se v této souvislosti připomenout Davida Sylviana, Scotta Walkera, Davida Bowieho, ti všichni byli otevřeni novým vlivům, dokázali je přetvořit ve svůj prospěch a do konce svých let inspirovali a inspirují nové generace hudebníků. Troufám si tvrdit, že to s definitivní platností platí i pro Johna Calea.

Produkce Mercy kombinuje prvky progresivního hip-hopu, avantgardy, elektronického experimentování. Cale produkuje monumentální kompozice s velkým dramatickým napětím, které mají svůj čas. Sezval nejprogresivnější současné umělce, jako Laurel Halo, Weyes Blood, Sylvan Esso, Animal Collective, a nabídl jim štědrý prostor ke spolupráci.

Tento postup nikdy nezaručuje úspěch. Naopak hrozí, že bude nekonzistentní s generací, která dnes funguje na úplně jiných základech. Generaci, která nevyhledává drahá studia, nepotřebuje se osobně potkávat, pracuje intuitivněji a bez not, chce jen dobrou aparaturu, prostor, kvalitní hudební program a má ohromné nadšení.

ZASTAV SE, ZPOMAL, POSLOUCHEJ, NEPRACUJ

Střední tempo, vlnící se basové linky a hutné beaty. Nad tímto základem se rozprostírají hypnoticky se opakující akordy a melodie s vrstvami vokálů. Mercy se sune pomalu a patří k těm, které si rádi znovu pustíte a budete se v ní zabydlovat, vzrušeně ji zkoumat, protože je čímsi podmanivá. Rozhodně nepatří k jeho nejdostupnějším nahrávkám. Cale odvádí i skvělou textovou práci. Využívá temný, zadumaný jazyk a surreálné obrazy jako svou dávno zavedenou značku naroubovanou na současnost. Vystopovat lze současné problémy – Brexit, covid, klima, občanská práva, pravicový extremismus.

Udivuje mě, jak je nahrávka celistvá, přestože se spolupracuje s kapelami a osobnostmi naprosto rozličných stylů. S rockovou kapelou Fat White Family, s psychedelickými popaři Animal Collective, s avantgardistkou Laurel Halo, abstrakcionistou, který si říká Actress, s písničkářkou Weyes Blood, folktroniky Sylvan Esso… Je cítit, že Cale měl vše pevně v rukách a dovedl z každé spolupráce vytěžit jen to, co uznal za vhodné a funkční, a to především v kontextu celku.

ŽIJ, ZKOUŠEJ TO, UŽÍVEJ, KONCERTUJ

Jak může znít takto důkladně produkovaná deska naživo? Existují dvě možnosti. Tou první je, že se oseká na rockovou kapelu a koncertní provedení bude znít jak původní demo nahrávky. Druhá možnost, a tu bych vzhledem k ceně lístku očekával spíš, je, že přijede plný autobus muzikantů a vytvoří hutný zvuk podobný tomu na desce. Výsledek, který jsem slyšel v Divadle Archa, skončil někde na půl cesty.

Pokud někdo očekával, že člověk, který se na hudebním pódiu pohybuje téměř celé rockové dějiny, zúží svůj koncert na aktuální desku, pak byl značně naivní. Podobně jako žena přede mnou, která se po čtvrté písničce obrátila a vyštěkla: „Co je to za country?“ Z poslední desky Mercy zahráli čtyři tracky. První půlka koncertu, rockově konvenčnější, mě nebavila. Druhá část, kdy se bubeník obrátil k syntezátoru a hrálo se víc s plochami, byla o poznání zajímavější.

To pochopitelně říkám s velkou úctou k tvůrci, který si může dovolit prakticky cokoli. John Cale patří mezi nejuznávanější hudebníky 60. a 70. let. Patří mezi ty, kteří dávali rockové hudbě sofistikovanější tvar. John Cale, veterán, který natočil nejpokrokovější popové album poslední doby, to je geniálně paradoxní!