Animal Collective: Spirit They’re Gone, Spirit They’ve Vanished (Remastered 2023)

„Všichni mladí mají biologické právo být vzrušeni dobou, ve které žijí. Když máte velké štěstí, tato hormonální naléhavost se časově shodne s revoltou dané doby a vaše vrozená adolescentní potřeba nechat se něčím ohromit a něčemu uvěřit se projeví v období objektivní hojnosti.“

PROLNUTÍ

Vychází další skvělá, a trochu opomíjená reedice. Sám sebe se ptám, proč se letos už potolikáté vydávám do minulosti?! Zároveň čtu Simona Reynoldse ve vzpomínkách na post punkovou dobu (1978–84) a krásně se mi jeho myšlení prolíná s vlastními úvahami: „Zpětně si vybavuji, že jsem si nekoupil jedinou starou desku. Proč taky? Vycházelo tolik nových desek, které jste prostě museli mít, že zkrátka neexistoval myslitelný důvod hrabat se v minulosti… Nebyl čas nostalgicky se ohlížet k něčemu, co jste nikdy neprožili. Tolik se toho dělo právě teď.“ Nám možná časem nezbude nic jiného, než nostalgické hrabání se v minulosti. Letos se mi, až na pár výjímek, nedaří nadchnout pro nic současného, co by skutečně stálo za hlubší ponor. Tedy přesný opak toho, co popisuje Reynolds ve své knize.

POZDNÍ OBJEV

Debutová deska Animal Collective – Spirit They’re Gone, Spirit They’ve Vanished, je pro mě velkým zjevením. Vyšla s doplňkovým diskem, který obsahuje tracky vzniknuvší ve stejné době. Skupina byla založena v Baltimoru ve státě Maryland. Jejími členy jsou Avey Tare (David Portner), Panda Bear (Noah Lennox), Geolog (Brian Weitz) a Deakin (Josh Dibb). Jejich hraní se vyznačuje eklektickým zkoumáním stylů, jako jsou psychedelie, acid folk, hluk a elektronika. Pomocí zvukových koláží, vrstev, smyček a vokálních harmonií docilují poměrně originálního zvuku, který ovlivnil řadu kapel nultých a desátých let jednadvacátého století. Aktéři se poznali ve škole a začali spolu nahrávat už od mládí. Příběh této formace je mnohem obecnější než jejich hudba.

Samotnou kapelu jsem si objevil poměrně pozdě. Někdy v období Strawberry Jam (2007). Působili na mě neukotveně, zbrkle, což mě sice vzrušovalo, těžko jsem ale u nich hledal nějaký pevnější bod. Nebral jsem je příliš vážně. Po jisté době se to změnilo..., a možná právě v tomto bodě jsou pro mě hudba a umění obecně tak vzrušující. Proč jste neslyšeli / neviděli to, co tam evidentně bylo, proč jste to museli objevit až nyní? Do tohoto vzorečku otázek mi naprosto přesně zapadá kapela Animal Collective.

PŘED TŘIADVACETI LETY

Deska Spirit They’re Gone, Spirit They’ve Vanished vyšla jako debut v roce 2000. V té době bylo také vydáno Kid A od Radiohead, čímž veškerou pozornost oprávněně strhli na sebe. Když o tom přemýšlím dnes, chce se mi napsat, že Radiohead dovršili deskou Kid A éru dvacátého století. Animal Collective svůj debut namířili k novým horizontům. Jejich elektronicko-akustické noisové jamy se spoustou infantilního blábolení a ječení se postupně stávaly originální značkou s celkem jednoznačným vrcholem nazvaným Merriweather Post Pavilion (2009)

Debut Spirit They're Gone, Spirit They've Vanished je ale mnohem promyšlenější, propracovanější, a dokonce ambicióznější, než by posluchač prokousávající se zpětně jejich katalogem mohl očekávat. Z odstupu ji lze dokonce ocenit ještě víc. Kromě zárodků jejich velkých kompozic – především typicky gradující Chocolate Girl, nebo z psychedelického oparu vynořující se Alvin Row – tu hraje prim odvaha podívat se na hudbu jinak.

Ze zdrojů jsem se dozvěděl, že Portner chtěl desku vydat jako svůj sólový počin, ale byl tak dojat a nadšený Lennoxovými bicími party, že mu připsal spoluautorství. Je snadné to pochopit. Lennoxovy bicí jsou pro atmosféru alba stejně důležité jako Portnerův vokál.

MLADISTVÉ TOUHY A ASPIRACE

Je vzrušující poslouchat chaotické mladistvé touhy a nápady těchto tehdy dvacetiletých kluků. S jakým sebevědomím je nabízejí, s jakou divokostí! Tak oproštěné od představ o tom, jak by taková kapela měla znít. Jejich senzibilita je naprosto uhrančivá, nahrávka je promyšlená, má tolik nikdy neslyšených nápadů, je plná zvratů, dynamických kotrmelců. Výrazové prostředky jsou tady na té nejvyšší možné úrovni. Dnes po tolika letech na scéně je jasné, že Animal Collective nebyla jen skupina naivních kluků, kteří náhodně kroutili čudlíky na svých elektronických mašinách. Od začátku přesně věděli, co dělají.

Animal Collective a jejich strukturované písně s mnoha nečekanými zvraty a zvuky, vás během několika minut – a s trochou ochoty „spolupracovat“ – dovedou do jiných stavů a pak vás nechají překvapeně civět z oken do chaotického světa. Je to lehce arogantní, často úsměvné, vždy ale uhrančivé.

Debut této kapely se nepodobá ničemu, co v té době vznikalo. Je jako vzpomínka na dětství, respektive přechod z dětství do dospělosti, a možná ještě přesněji – je tím vzácným okamžikem mezidobí. Je vzýváním ztráty nevinnosti v její nejpravdivější a nejčistší podobě.