SPACE HEAVY

Animal Collective — Spirit They’re Gone, Spirit They’ve Vanished (Remastered 2023)

Animal Collective a jejich strukturované písně s mnoha nečekanými zvraty a zvuky, vás během několika minut – a s trochou ochoty „spolupracovat“ – dovedou do jiných stavů a pak vás nechají překvapeně civět z oken do chaotického světa. Je to lehce arogantní, často úsměvné, vždy ale uhrančivé. Debut této kapely se nepodobá ničemu, co v té době vznikalo.

Anohni And The Johnsons — My Back Was A Bridge For You To Cross

Anohni nám po jisté době opět připomíná, že minulosti stále něco dlužíme. To, že jsme jako minorita vidět a slyšet není samo sebou. Tolik lidí muselo zemřít proto, abychom my mohli žít v relativní jistotě nebo s relativním respektem. Od prvního až po poslední text se ANOHNI snaží probudit společenské svědomí. Ať už zpívá o nenávistných projevech nebo o životním prostředí. Takto dobře hudebně zvládnutých aktivistických desek není moc.

Blacklips Bar: Androgyns & Deviants — Industrial Romance For Bruised & Battered Angels, 1992—1995

Kakofonie vášně, hysterického odporu, surrealistického hororu, znepokojující něhy a histriónského humoru odhaluje do úplné nahoty ztracený svět, který se dal prožít za „5 babek“. Deska Blacklips Bar: Androgyns & Deviants… aneb Industriální romance pro poraněné a zbité anděly velmi přesvědčivě zachycuje pohled na jeden z posledních projevů queer subkultury v NYC před příchodem internetu a sociálních médií.

John Cale — Mercy

Střední tempo, vlnící se basové linky a hutné beaty. Nad tímto základem se rozprostírají hypnoticky se opakující akordy a melodie s vrstvami vokálů. Mercy se sune pomalu a patří k těm, které si rádi znovu pustíte a budete se v ní zabydlovat, vzrušeně ji zkoumat, protože je čímsi podmanivá. John Cale patří mezi nejuznávanější hudebníky 60. a 70. let. Patří mezi ty, kteří dávali rockové hudbě sofistikovanější tvar. Mercy je nejpokrokovější popové album letošního roku!

Yussef Dayes — Black Classical Music

Samotný název je kývnutím na všechny ty velikány, kteří přišli před Yussefem a preferovali označení „černá klasická hudba“, před označením „jazz“. Nahrávka Black Classical Music je osobní a srdečná a jedna z nejbarevnějších desek, co jsem za poslední dobu slyšel. Je optimistická, s vřelým pohledem do budoucnosti. „Jazz“ připnutý k této nahrávce je spíše zástupný symbol než přesný žánrový štítek. Syntetizuje vlivy, vytváří nový zvuk a o přídavná jména se nestará.

Fred again and Brian Eno — Secret Life

Jde spíš o jakousi postexistenciální reinterpretaci hudebního materiálu. Na desce se objevují jména jako Leonard Cohen, Justin Vernon aka Bon Iver, Buddy Rose a další. Secret Life je ambient, nebo možná přesněji a dnešní terminologií – ukolébavka pro unavené ravery. Trochu jako zbytkový materiál Buriala zbavený jakékoli zrnitosti.

John Francis Flynn — Look Over The Wall, See The Sky

Flynn chytře vybírá z irského lidového kánonu i mimo něj a vytváří hudbu, která probouzí nové významy. Slyšíš harmoniku, klarinet, ale i ruční rádio, Casio nebo efektový pedál napojený do kraftwerkovské sítě. Je to šeptající, řinčící, řvoucí a troubící. Je to zelený alkohol psance 18. století, který se probudil z těžké kocoviny v postmoderní době.

Armand Hammer — We Buy Diabetic Test Strips

Armand Hammer a zbytek posádky z Backwoodz Studioz mají dynamickou sílu, která kdysi patřila The Wu-Tang Clan, Odd Future Wolf Gang Kill Them All nebo dodnes patří Billymu Woodsovi. Věci, které jsem neposlouchal až tak často, ale jednou za čas s ohromnou chutí.

King Krule — Space Heavy

Během celého procesu lze pozorovat snahu naplnit touhu po pokroku, po lepším světě, avšak ta často působí jako marná a neúspěšná. Výsledkem je atmosférické album se spoustou temných stínů, které se jeví jako prázdné siluety, do nichž lze zasadit vlastní příběhy.

Róisín Murphy — Hit Parade

Mix jemných tanečních skladeb pohybujících se někde mezi lehce zastaralým chilloutem, housem a diskem. Hitparáda je sexy, trochu opilá, hunky, blyštivá, bolavá, plná chytrých nápadů a pokleslých představ. Snad jen s tím obalem si nevím rady....

Pharoah Sanders — Pharoah (Remastered 2023)

Remasterovaná verze nahrávky Pharoah Sanderse z roku 1977 je doplněná dvěma dosud nevydanými živáky. Je s podivem, že Sanders nikdy nebyl s albem spokojen a jen zřídkakdy o něm mluvil. Přitom si deska během následujících čtyř desetiletí začala žít vlastním životem a stala se jednou ze Sandersových nejuctívanějších nahrávek. Dílko tiché mystiky a radosti. Nahrávka je nově remastrovaná a doplněna mnoha fotografiemi a rozhovorem, to vše v úhledném box setu.

Swans — The Beggar

Zjemňující tendence mě na této desce baví. Swans mám rád a psal jsem o nich už dost. Nechme tedy chvíli mluvit Giru: „Ležíme v bahně hluboko na dně moře / čekáme na světlo, na zárodek myšlenky / na dotek tvého dechu / na počátek tvojí lásky… Sestup k nám, oživ nás / pohnoj nás / nauč nás mluvit, nauč nás šukat… Dává to vůbec nějaký smysl? / A jsem opravdu připraven zemřít?“

The Teardrop Explodes — Culture Bunker 1978—82

Na jedné straně hitparádový pop, na druhé straně svévolné experimentování na sérii sedmipalcových singlů. Kupodivu to vedle sebe zní docela dobře. Jde o dokumentační snahu zpřístupnit maximum toho, co byla kapela schopná nabídnout. Celkově vzato je Culture Bunker výborným průvodcem, poutavou cestou jedné z opomíjených britských kapel, která ač vycházela z tmavého zaplivaného klubu, dokázala řadou písní prolomit bariéry a posunout post punk z bunkru na světlo.