David Bowie ~ Ziggy Stardust & the Spiders from Mars

Záznam z londýnské Hammersmith Hall, 3. července 1973, kamera D. A. Pennebaker, kino Dukla Jihlava

„Bylo to úžasné turné. Ze všech koncertů nám zůstane v paměti zejména tento. Nejen proto, že je posledním na turné, ale také proto, že je tím posledním, který uděláme. Děkuji.“

GLAM

Je vždycky poměrně ošidné mluvit o tom, kdo s čím přišel první, hudba není soutěž! Pro jistou hudební analýzu je ale dobré zmínit, že bez hippíků, bez stonewallských nepokojů a následné emancipace LGBTQ+ lidí by celý tento glam karneval neexistoval. Umělci, kteří cítili ducha doby, glam rock doslova vyšperkovali. To vše je dobře zdokumentováno v koncertním záznamu z londýnské Hammersmith Hall, který se zapsal do historie rocku a který definitivně vytvořil ikonu. Je to přesně ten okamžik, ve kterém se zrodil mýtus Davida Bowieho.

Záznam posledního koncertu jedné Bowieho éry začíná písní Ziggy Plays Guitar. Bowie si sundává plášť a nechá si na sobě jen krátké hedvábné kimono s širokými rukávy, bílé a barevně květované, má holá stehna a boty, které mu sahají až ke kolenům. Tyto historické kostýmy jsou stejně důležité jako nezaměnitelný kytarový riff v úvodu písně Ziggy Plays Guitar, titulní skladby ikonického alba. Je to raketový start, čistý rock'n'roll: silný zvuk, epický, jiskřivý, s řvoucími kytarami, ale plný nuancí! A pak je tu image. Doslova posedlost svým zevnějškem. Kdybyste se někdy pídili po tom, co to byl glam rock, odpověď naleznete zde.

IDENTITA

Pro všechny jedince, kteří cítili odlišnost, nejednoznačnost a často i zmatek a nedokázali se přesněji vyjádřit, musel být koncert Ziggyho Stardusta bezprecedentní událostí. Při pohledu na Davida Bowieho mnozí pochopili, že mohou být sami sebou, že je možné být tím, kým chtějí, že se mohou vyjadřovat, jak chtějí. David Bowie aka Ziggy Stardust umožnili mnoha lidem, aby se konečně cítili svobodní. Sledování Bowieho jako Ziggyho na pódiu objasňuje vše: nenosí pánské ani dámské oblečení, hraje si s identitou a sexualitou tak, jak to před ním ještě nikdo nedělal.

Nelze opomenout ani to, že David Bowie byl studentem Lindsaye Kempa, jenž byl ve své době velmi populární svou pantomimickou a hudební show inspirovanou románem Jeana Geneta Our Lady of the Flowers. Kvůli queer tématům a jisté dekadenci byly některé recenze poměrně nepřátelské. Obecně byl ale Kemp velmi uznávaným a inspirativním učitelem tance a pantomimy.

Bowieho image byla u Ziggy Stardusta inspirována právě jeho prací. Lindsay také hrál v Bowieho klipu John, I'm only Dancing. Byl také mentorem Kate Bush, ta mu věnovala píseň Moving, která se objevila na jejím debutovém albu The Kick Inside (1978).

ZÁKULISÍ

V záznamu jsou prostřihy na Bowieho v šatně, když se v zákulisí chystá k výstupům, nebo se nechává oblékat do kostýmů. V jednu chvíli vstoupí jeho tehdejší manželka Angie; při jednom uvolněném dialogu, kdy si Bowie soustředěně maluje oči, prohodí s humorem „Jsi holka, co ty víš o líčení?“

Je možné pociťovat jakousi až úctu k asistentům, kteří měli tu čest pomáhat Bowiemu navlékat se do různých kostýmů. Jsou to zvláštně intimní situace, přátelské, ležérní. Nikdo totiž v danou chvíli netuší, že se tvoří dějiny, že tyto okamžiky, jichž se právě „teď“ dotýkají, budou jednou ikonické. V těchto zákulisních okamžicích je film stejně působivý, jako když kamera šmejdí po jevišti.

ZVUKOVÉ ORGIE

Přichází Moonage Daydream, jedna z dalších velkých písní Bowieho. A následuje první jam Micka Ronsona, který patří k vrcholům tohoto dokumentu. Zatímco se Bowie v šatně převléká, Mick prožívá na pódiu zvukové orgie, a my s ním. Je to fascinující podívaná a velkoryse nabídnutý prostor.

Je dobré si uvědomit, jaké špičkové umělce měl Bowie kolem sebe. Jak se mohl spolehnout na to, že všechno bude dokonale fungovat v rámci celku. Chemie mezi Bowiem a Mickem Ronsonem je fascinující. Když se oba podvolují zvuku elektrické kytary, je to jako sex s tím nejvytouženějším protějškem. Ronson se v tuhle chvíli stává jedním z protagonistů filmu. Svou hrou na kytaru hluboce poznamenal celou jednu éru Davida Bowieho.

Po tomto sólu mě napadlo, jak sebevědomě a cílevědomě si Bowie nacházel kytaristy podle toho, jakým zvukem chtěl na svých deskách zapůsobit. Kromě Micka Ronsona připomenu také Carlose Alomara, Petera Framptona, Adriana Belewa, Roberta Frippa, Nile Rodgerse, Stevie Ray Vaughana a mnoho mnoho dalších…

INSPIRACE

Byl jsem překvapen, kolik skvělých skladeb Bowie nabídl. Dnes je pro mě ale stejně fascinující fakt, kolik toho nenabídl. Týká se to dokonce několika hitů, vše se totiž podvolilo konceptu. Pódium osvětlují reflektory, které z jistého úhlu připomínají vzdálené hvězdy. Tento efekt se pochopitelně hodí k Ziggymu. Ale koncert v Londýně není jen pohyblivou pohlednicí budoucnosti, Bowie tady velmi pečlivě nakoukne i do minulosti, protože dobře ví, na jakých základech jeho písně stojí. Zaslechneme ozvuky Brechta a Weilla, ale také Jacques Brela (My Death), beatlesáckou Love Me Do, zazní Jean Genie odehraná s Jeffem Beckem, chybět nemůže Reedova White Light / White Head, nebo Let's Spend The Night Together od Rolling Stones, popřípadě Around And Around od Chucka Berryho.

THE END

Bowie ten večer tvrdí, že opouští scénu, že tato show je tou poslední, kterou vytvořil. Mluví vážně, nikdo tomu ale nevěří. Je to skutečně tak? Anebo ne? V těchto slovech je celá podstata Davida Bowieho, který by ve své kariéře neustále umíral a vstával z popela jako fénix, aby se znovu objevoval v jiné podobě.

Koncert uzavírá Rock'n´Roll Suicide, dokonalá skladba na rozloučenou se Ziggym, kterou Bowie téměř recituje. Dobře si uvědomuje, že slova „nejsi sám, nejsi sám”, jež znějí z pódia, jsou určena všem, kteří v něm našli životní inspiraci.