Pet Shop Boys 40

„Pet Shop Boys se v roce 1999 málem rozpadli. Promotér koncertu Harvey Goldsmith zkrachoval, když jsme byli na turné. Hráli jsme do poloprázdných arén a prohráli jsme jmění. Jednou v noci v sheffieldské aréně to vyvrcholilo. Řekl jsem Chrisovi: Proč to prostě nezabalíme? A Chris neodpověděl.“

Neil Tennant
West End Girls
volný překlad Michal Janků

Někdy chceš bejt radši mrtvej
Míříš si na spánek, střílej
Rozházíš židle a kopeš do stolů
Chystáš se zešílet, všechno jde dolů
V podniku tam na lepším břehu řeky
Volají poldy ten blázen seš dnes ty
Do toho pajzlu až na druhej břeh
Podchodem znovu sis dneska zaběh

I na lepším břehu jsou slepý ulice
Holky z lepšího břehu a kluci od nás

Zas tisíc hlasů co ze stínu šeptá
Tvář na plakátu zase se tě zeptá
Kdy proč kde co děláš
Kolik kolik kolik vlastně máš
Jestli, jak často, co ještě nevím
Jestli spíš po zlým
A nebo po dobrým
Kolik potřebuješ

I na lepším břehu jsou slepý ulice
Holky z lepšího břehu a kluci od nás

Seš spíš jako Patti nebo spíš jak Madonna?
Počkej si teď za chvíli jsme doma
Nemáme budoucnost nemáme minulost
Dneska jsme tady a to je sakra dost
V každým městě a v každým národě
Na dlažbě v parku na trávníku na vodě

I na lepším břehu jsou slepý ulice
Holky z lepšího břehu a kluci od nás

LONDON

Když jsem v minulosti odjel do Londýna, pečlivě jsem si sestavil soundtrack. Značnou část zabírala hudba dvojice Pet Shop Boys, kterou jsem nejraději poslouchal při chůzi městem. V Londýně není problém s trochou fantazie a s dobrými sluchátky znovu prožít hudební osmdesátkovou euforii.

Při odletu z Londýna jsem si poznamenal: „Cocktails & disco drinks, duha ve výlohách od Oxford Street až po ulice East Endu, další vlna hédonismu, Bowie se pořád nemůže najít, stárnoucí děcka, americký kýč, MTV definitivně respektuje černochy & první britské klubové album, které si vybudovalo respekt na alternativní taneční scéně. I hope it’s gonna be alright.“

Potuloval jsem se po Londýně asi týden, s muzikou na uších, s muzikou v celém těle, a myslel si, že všechno bude alright. Nikdy to tak ovšem nebylo a nikdy to tak ani nebude, ale něco pozitivního na pohledu zpět existuje – přežili jsme!

OSMDESÁTKY

Začátkem osmdesátých let vzniká West End, kapela dvou mladíků z Londýna – Neila Tennanta a Chrise Lowea, později přejmenovaná na Pet Shop Boys. Pod tímto dadaisticky hravým názvem vydávají první singl West End Girls, kde se v dramatu protikladů setkává východ se západem města a odráží extrémy života. Je to paranoidní místo stínů a šeptajících hlasů, plné požadavků a tužeb, ať už jde o sex, peníze, drogy...

To napětí mezi luxusem a zármutkem druhé poloviny 80. let nikdo nezachytil a neudržel lépe než právě Tennant a Lowe. Přesměrovali britský pop zpět na klubovou scénu. Ale jejich mnohovrstevnatý přístup a citlivost ke kulturnímu kontextu je zařadil do velké britské art-popové tradice k Bowiemu a Beatles, jsou totiž milovaní mainstreamem stejně jako undergroundem. Jiný trefný postřeh nabídl kritik Matthew Lindsay, který napsal: „Po prvním singlu 'West End Girls' – s tím decentním náznakem Neilova rapu, nebo tomu klidně říkejme britská verze amerického hiphopu – nebylo tak těžké vidět odrazový můstek k bristolskému zvuku, s kterým přišli v roce 1991 Massive Attack na albu Blue Lines.“

BEHAVIOUR

Klip k jejich písni Being Boring z alba Behaviour (1990) parafrázuje známou větu Zeldy Fitzgerald z dvacátých let minulého století: „Nikdy jsme se necítili znuděně, protože jsme nikdy nebyli nudní.“ Píseň byla považována za komentář k šířící se epidemii AIDS. Klip režíroval Bruce Weber (mimochodem od září 2024 bude mít v Praze výstavu v Domě U Kamenného zvonu) – přibližuje párty ve zcela zaplněném domě, zachycuje krásné mladé lidi plné ideálů a je nasnímán v černobílém módu. Being Boring je o dospívání, o hledání smyslu života. V Americe byl pro decentní nahotu mužských těl zakázán; v Anglii získal cenu za nejlepší video.

U Pet Shop Boys je vizualizace, včetně nápaditého designu alb a singlů, stejně důležitá jako hudba. Jsou hravými detailisty – povšimněte si důsledně jednoslovných názvů jejich alb, přičemž názvy písní jsou mnohdy souvětími. Každá deska má svoji jinou a jinak propracovanou image. Stejná alba vycházejí v několika formátech – například japonské vydání alba Behaviour (1990) obsahuje bonusový disk vydaný v semišovém obalu. Singly bývají vzácnými artefakty, vycházejícími v několika verzích. Stejně tak by se dalo hovořit o videoklipech, kterým se často podřizují samotné písně. Neobvyklé je i důsledné vydávání remixů vlastních skladeb Disko I (1986) – Disco IV (2007).

Doba se v devadesátých letech absolutně proměnila, změna snad jako by ani nebyla postupná, jako by se celý svět proměnil během několika posledních měsíců roku 1989. Styl změnili i PSB. Od „melancholie“ Behavior směřovali k jakémusi snad pocitu štěstí a naplnění? Jejich nové album Very bylo najednou rozverné, nenáročné, vtipné i dojemné, politické a přesto osobní.

B-SIDES

Ve východním bloku nebylo zvykem nakupovat singly a poslouchat jejich b-strany, popřípadě remixy nebo živáky, a YouTube neexistoval. Když se tedy objevilo dvojalbum Alternative s třiceti tracky, bylo to překvapivé. Velké překvapení ale ukrýval i obsah. PSB tady pracují střídměji s melodiemi, soustředí se na jiné postupy, nebojí se experimentu (v mezích kapely), zároveň ale působí velmi uvolněně. Při prvním poslechu jsem jen těžko chápal, proč některé z nich nebyly zapojeny na běžné řadovky, respektive nikdy jsem nepochopil, proč nenesou označení a-sides.

Pet Shop Boys v roce 1995 vše svým typickým puntičkářstvím zpřehlednili a vydali na již zmíněném dvojalbu Alternative, později v roce 2012 svůj koncept ztvrdili na dalším dvojalbu nazvaném Format. Formát b-stran singlů je vlastně docela vtipný přežitek. Na vinylech bylo nutné zaplnit druhou stranu desky, aby se zákazník takzvaně necítil „okraden“, nebo dostal od kapely něco navíc. CD singly se ale neotáčejí a mají mnohem větší kapacitu. Nabízejí skvělý prostor pro raritní nahrávky, dema, mixy. Nejefektivněji tohoto nového formátu využívaly právě kapely z osmdesátých let, a to i díky dostupnosti technického hudebního vybavení. Terminologie tady má navrch před technologií, jedná se zkrátka o b-sides…

Alternative je fascinující dvojalbum, které vyšlo dva roky po jejich nejúspěšnější desce Very a hitu Go West, které na tehdejším MTV rotovalo až nezdravě často a kapelu definitivně usadilo v mainstreamu. Domnívám se, že tímto se uzavřela ta nejzajímavější éra PSB.

EGO MUSIC

Každé nové album doprovází trochu nabubřelé PR. Kupříkladu u desky Elysium se mluvilo o tom, že jedou natáčet do Ameriky. A že tím pádem bude mít deska jiný zvuk, protože se na ní podílel Andrew Dawson, který dělal pro Kenyu Westa… A tak dále a tak podobně. Jenomže, na anglický konzervativismus je i Amerika krátká. Trochu krutě řečeno jsou Pet Shop Boys už od roku 1994 zaměnitelní jak popartové figurky Gilbert and Georg. Nehledejte v tom z mé strany výtku. Všichni víme, že své podstatné řekli na prvních čtyřech nahrávkách – což je taky duchaplná věta, která by se dala vložit skoro do každé recenze na popovou nebo rockovou kapelu. PSB jsou od poloviny devadesátých let nostalgie, jsou jistotou, každý si tam najde pár svých tracků, vydávají alba téměř pravidelně po třech letech, komentují svět kolem sebe. A my, narození možná až příliš brzy, je chápeme a respektujeme.

Ale pozor! V pozdní diskografii konzervativních Pet Shop Boys existuje jedna velká výjimka. Stárnoucí mládenci Tennant & Lowe se po dlouhé řadě zaměnitelných alb vrátili někdy v dubnu 2013 s naprosto zabijáckým singlem Axis, který by klidně mohl mít deset minut, a nikomu by to nevadilo. Je z desky Electric a je plná klubových „bangerů“. A tady se na chvíli zastavíme!

ELECTRIC

Pet Shop Boys se v té nejméně vhodné době, kdy převládá všudypřítomná nejistota a krize, rozhodli opustit bezpečí, které jim zajišťoval koncern Parlophone už od roku 1986, a založili si vlastní label x2, přizvali si britského producenta Stuarta Pricea a vydali desku Electric. A že to byl návrat ve velkém stylu, nepochybujte! Pravý potenciál Pet Shop Boys totiž ležel ladem už hodně dlouho.

Na desce s názvem Electric neuslyšíte smyčce, kytary nebo jakýkoli měkký akustický zvuk, který by kompromitoval jejich současný radikální postoj a který jim, řekněme si to upřímně, nikdy moc neslušel. Vše je syntetické až na dřeň. Půjčují si s dadaistickou hravostí odkudkoli. Citující Henryho Purcella i Bruce Springsteena. A obdobně, jako tomu bylo před lety s „jútuovskou“ předělávkou Where The Streets Have No Name, tak i v tracku The Last To Die, což je coververze výše zmíněného bosse, jehož refrén cituje Johna Kerryho odsuzujícího válku ve Vietnamu, máme znovu co do činění se zajímavou rekontextualizací „jejich“ písní. Když je uchopí Tennant & Lowe, stanou se z nich, aniž by změnili jediné slovo, písně gay kultury, hledající východiska z krizí, které jim ta která doba háže do cesty. Což je další poměrně jedinečná charakteristika kapely.

AGENDA

Pet Shop Boys jsou na posledních nahrávkách daleko od svých nejrenomovanějších projektů. Kapela se dostala do fáze, kdy se v branži prosadili a už nepotřebují nic dokazovat. Zůstávají tak ve své komfortní zóně. To jim však nebrání dělat zábavné písně. Dosud poslední decentní provokací je minialbum s názvem Agenda z roku 2019. Názvy písní mluví za vše – „Dej hlouposti šanci“, „Na sociálních sítích“, „Co uděláme s bohatými?" Dnešní politické a popkulturní klima je rozhodně zralé pro posměch. Dosud nevyslyšená skupina obyvatelstva dostala „hlas“ k výkřikům bez kontextu a urážkám bez následků, trpíme tím ovšem všichni a jen málokdo z politiků si troufne s tím něco dělat.

DREAMWORLD

Docela zajímavou sondou pro mě byla návštěva koncertu Dreamworld ve Foru Karlín v roce 2022. Přece jen bylo vidět, že jde z velké části o generační záležitost, mladých lidí tam bylo poskrovnu. Nejzajímavější bylo sledovat spektrum fanoušků, kteří pocházeli z naprosto opačných sociálních poměrů, což občas vedlo ke zbytečným střetům. Vedle předpokládaného množství queer lidí střední generace se tam objevili i tací, kteří si mysleli, že na takovém koncertě mají přednostní právo k sezení, a za jakékoli narušení jejich prostoru nebo pohodlí jste byli okamžitě osočeni velmi vulgárními výpady. Jako by si neuvědomovali, že nesedí doma u televize. Ale i to je součást mainstreamu.

LOVE ETC.

Zároveň mě nikdy nebavilo poslouchat jejich „bestofky“, přestože jde o úctyhodný výčet chytrých věci, chybí tam řada pro mě důležitých písni, těch pečlivě ukrytých pro citlivější ucho. Hitové výběry od Pet Shop Boys jsou paradoxně a trochou přehnaně řečeno ochuzením.

Přiznejme si, že některý druh muziky vás bude vždycky zasahovat i proto, že jste na něm vyrostli. Je to vlastně takový post-post-post adolescentní, schizofrenní stav, kdy víte, že toto už je hudebně přes čáru a jiné ještě docela snesitelné, ale celkově vlastně desetkrát slyšené. A přece na to kývnete, ba co víc, vrátíte se k tomu. A možná si to i koupíte. A třeba zajdete i na koncert. Protože tohle všechno bylo vaše dospívání v devadesátých letech, na malém městě severovýchodně od všeho velkého dění. Proto zůstávají i po letech tyto hudební útěky útěchou. Ztratit je, znamenalo by ztratit kus vlastní minulosti…

 

Poslechni si audioverzi textu s ukázkami: