Cindy Lee: Diamond Jubilee

Download/pay for this album: www.geocities.ws/ccqsk

„Mám pocit, že když chcete dělat věci správně, často to znamená nedělat vůbec nic.“

Co by tady zbylo, kdyby ty okraje nebyly? Konec! Konec světa! Konec inspirace, konec překvapení… Okraj je paralelní vesmír, kde dost věcí funguje jinak. Už třeba ten fakt, že hudba zde klidně čerpá z těch nejklasičtějších rockových a popových tradic, a přesto dovede znít současně, dokáže nabídnout dnešní rezonance, dnešní témata. Odkud se ta chemie bere? Neznám odpověď, vlastně ji ani nepotřebuji znát. Jsem rád, že existuje, že funguje. Takovým mým osobním objevem je i deska Diamond Jubilee od Cindy Lee.

VIZE

Hudba Cindy Lee je označovaná jako hypnagogický pop. Což je hrozný termín, ale žijeme v době, kde musí být vše pojmenované, neboť bychom se v oceánu informací mohli snadno ztratit. Znamená to zvláštní vidění či slyšení vyskytující se během přechodu mezi bděním a spánkem, tudíž při usínání nebo probouzení.

Cindy Lee je drag queen projekt kanadského hudebníka Patricka Flegela, bývalého kytaristy a zpěváka skupiny Women. Po rozpadu Women v roce 2010 začal Flegel spolupracoval s Morganem Cookem v kapele Androgynous Mind, přičemž v roce 2012 vydali EP Nightstalker. Poté se projekt přejmenoval na Cindy Lee; zde si Patrick Flegel nahrává hudbu především sám, naživo ale vystupuje s několika hudebníky.

Prozatím největšímu uznání se kapele Cindy Lee dostalo s albem What'sTonight to Eternity z roku 2020, které bylo nominováno na hudební cenu Polaris 2020. Tuším však, že s aktuálním albem – přestože nemá ani pevný nosič a je možné jej pouze digitálně stáhnout za dobrovolný příspěvek –, to bude celé jinak. Jistě se objeví v řadě výročních žebříčků.

PROMĚNY

Diamond Jubilee prochází hudební historií s klopýtáním i grácií muže v ženském oblečení. Od třpytivých syntezátorů připomínajících dream-pop osmdesátých let přes drsné kytary evokující rock sedmdesátých let nebo i dívčí popové kapely let šedesátých, každý prvek na nahrávce je prodchnutý smyslem pro spontánnost a syrové emoce. Zároveň se nahrávka vymyká konvenční kategorizaci. Vlastně mi čímsi evokuje krásu i ošuntělost největší poprockové desky všech dob – ano, té s tím banánem.

Éterické melodie doplněné melancholickými texty vytvářejí pocit neklidu. Tato dualita vás drží v napětí. Přes složitost, hloubku, ale i nárok na čas, neboť jde o dvojalbum, zůstává Diamond Jubilee přístupné a zve posluchače k opojnému objetí. Myslím si, že každý si tu najde něco, co ocení, ať už jste ostřílený hudební nadšenec nebo příležitostný posluchač. Mně osobně funguje deska jako celek, nepotřebuji přeskakovat a vyzobávat jednotlivosti. Je to ten vzácný okamžik, kdy cele přistoupíte na hru jiného hudebníka a naprosto s ní splynete.

AMBICE

Při prvním poslechu, kdy jsem tuto hudbu teprve objevoval, jsem byl unesen emotivními melodiemi. Později jsem žasnul nad čirou drzostí a ambicemi. Délka alba přesahuje dvě hodiny. Diamond Jubilee vás přemůže, nedá se jen tak přejít, přeskákat. Tato nahrávka záměrně zabírá místo a očekává, že dnešní posluchač bude muset s takovýmto rozsahem zápasit.

Děsivé melodie, psychedelické textury, bujná produkce, uhrančivé vokály, jimiž se každá skladba rozvíjí jako kapitola nějakého surrealistického vyprávění vás postupně vtahují hlouběji do labyrintu. Střídání světla a tmy, vize krásy a rozkladu, témata zármutku a odloučení…, ale pod povrchem se skrývá hluboký pocit introspekce a touhy. Právě tyto dichotomie dělají z Diamond Jubilee tak podmanivý poslech, splétají se dohromady a tvoří bohatou zvukovou tapisérii.