„Kruh je dokonale zaoblený (ale neuzavřený)...“
sedm otázek pro Aleše Kauera
Proč vydáváš knížky ostatním, neznámým lidem?
Známí, neznámí - pro mě nepodstatné! Důležitá je jistá spřízněnost. Vydávám sice „ostatním“, ale ztotožňuji se, vnímám plně jako své. Adolescent je totiž koncepce, v níž spolu flirtuje vše, co zajímá v prvé řadě mě - obraz, hudba-zvuk, slovo.
Zajímá tě hodně virtuální svět? Soudím tak podle tvých fascinujících stránek.
Na svém webu pracuji v průměru půl hodiny denně. Více času tomuto médiu věnovat nehodlám. Zformulovat a prezentovat proces vlastní umělecké práce je slast (například proč kreslím na rozmlácené sklo, proč ohýbám drátky a natáčím mrtvé ptáčky). Tím je mi internet dobrým přítelem, protože jeho prostřednictvím sdílím… Nejsem realista, jsem exhibicionista, virtualitě však čelím celkem úspěšně.
Dlouho jsi nevystavoval, chystáš něco v blízké budoucnosti?
Vždy mám v záloze dva tři zcela nové nápady. Nosím je a modeluji v hlavě. Ovšem zrazuje mě nedostatek času. Když se pustím do přípravy výstavy, musím vědět, že mám před sebou nejméně tři dny volna. Jinak nejsem schopen pracovat. Nejvíc věcí proto vzniká o prázdninách, relativně volnějších… Což letos neplatí, žádná dovolená (prostě nestíhám)...
Chystám výstavu s názvem Jak je důležité míti Filipa - je věnována mému v lednu narozenému synovci Filipovi. Techniku jsem nazval „prostorová kresba“. Místo pera používám drát, který udělá stejnou službu jako tuš - utvoří linku. Vnáší to řadu nevýhod, ale jednu velevýhodu. Taková kresba se dá postavit do prostoru a „nepřekáží" jí bílé papírové pozadí. Z kresby tak vzniká objekt. Následující analogie je šílená i vtipná zároveň a zřejmě ji nepochopí všichni, protože se dostáváme k počítačovému jazyku, ale je to podobné, jako bych ukládal obrázky v png, nikoli v jpg. Tím prolínání virtuality s realitou nekončí! Při úpravě jednoho detailu ve finální fázi kresby jsem ji nenávratně zkazil. Trvalo mi relativně dost dlouho, než jsem si uvědomil, že to nelze vrátit, že to nelze napravit jediným kliknutím do klávesnice (vztek se dostavil s jistým zpožděním)…
Iglau ungenau je dost podezřelé uskupení... O Adolescentu ani nemluvě...
Dovolím si ocitovat reakci básníka a hudebníka Petra Čichoně: „To, co děláš, u nás nikdo z básníků nedělá, trochu mi to připomnělo berlínskou básnickou scénu, ale ty nerapuješ, což krásně zdůrazňuje originalitu češtiny", a dodává: „Děláš cosi, na co nemá z českých básníků nikdo odvahu - obcuješ s popem, s technem..."
Rád bych Iglau ungenau formoval jako otevřené uskupení. Je zajímavé sledovat, jak každý nově příchozí ovlivní zvuk a posune vyznění. Nehledám v sobě virtuóza - jsem plný protikladů. Rád třískám, dělám rámus, nehledám sevřenou písňovou formu. Když chci vytvořit hudební nóvum, neusedám k piánu, ale ke knížkám. Hledám vhodné texty, a teprve potom do vybraných slov „lámu" beaty a basu. Přizvu kluky a hledáme dál. Je to celé postavené na hlavu?! Ale je to opět můj typický, osobitý přístup! Moje hudba začíná u literatury, vychází z ní! Navíc „trpím" hyperaktivitou. Troufám si tvrdit, že jsem schopen utáhnout tři kapely naráz. Nyní existuje Iglau ungenau ve dvou mutacích; každá sekce má svůj program, což je poměrně unikátní. Máte-li tedy rádi podezřelá individua, ozvěte se! Hledáme nové hráče s otevřenou hlavou…
Ad Adolescent… Je to symbol, idea, která se vlévá do formy. Dlouho jsem hledal název pro nakladatelství, které by vyslovovalo to podstatné. Když jsem jednoho dne seděl na trávníku v parku a voyeursky opisoval z nahodilé situace, bylo to tam - drzost, touha po úniku ze všednosti, krása s ošklivostí, čistota i špína, sprostota, absolutní zaujetí, něha, vzrušení... Idealizuji si to, vím, ale myšlence předchází idea.
Píšeš básně nahodile nebo o nich mnoho přemýšlíš? Jaký denní čas volíš k psaní básní?
O svých verších, o celých básních mnoho přemýšlím. Měním, přepracovávám… Hodně veršů mě napadá ve snech. Několikrát jsem si je i zapsal, ale to jsem raději neměl dělat! Ztratil jsem tak další příjemnou iluzi.
Netajil ses svými výhradami k Prague Pride. A teď tam vystupuješ, proč?
Je tady jeden podstatný fakt, který se už několik let klube na světlo boží a otevírá své ďábelské oči. Letos to vnímám velmi intenzivně - naši pomalu hnědnoucí a z jakýchsi pokoutných zdrojů vycházející fašizaci, a to i u relativně vzdělaných lidí. Hledat rychlá řešení a snadné nepřátele, protože čelíme různým krizím, je velmi nebezpečné. Naše minorita je opakem jakékoli jednobarevnosti. Jsem člověk veřejně vystupující, proto je mojí povinností stávající dění reflektovat a reagovat na něj.
A druhý pohled na Pride. Poznal jsem tady řadu velmi pracovitých a schopných lidí, kterým jde o podstatu, tedy o zviditelnění menšiny prostřednictvím jejích schopností, nikoli o zviditelnění sebe prostřednictvím menšiny. V tom je pro mne podstatný rozdíl. Že budou internet, televize a její jaloví poskokové, kteří ani nedovedou říci větu intonačně správně, opět informovat o tom nejkřiklavějším, nejbarevnějším, a tedy nejméně důležitém, s tím nic nenadělám. Proto jsem se rozhodl přijít se svojí trochou a nabídnout jiný pohled, méně viditelný, ale snad o to zajímavější, přitažlivější.
Samozřejmě se můžeme bavit i o vkusu. Já se s vkusem homosexuálů z devadesáti šesti procent míjím. Mám raději Plešatou zpěvačku než tu Vousatou. Ufňukaní muži srdceryvně pějící pop song o svých bolestech mě prostě nebaví. Narážím samozřejmě na letošní headlinery PP a připomínám, kdyby mě zase někdo chtěl kamenovat, že je to pouze můj subjektivní názor. Vyrůstal jsem na Coil, Dereku Jarmanovi, Davidu Bowiem, Joy Division, Warholovi... To vás trochu vyšine, ale zároveň naučí vnímat opravdové emoce... Existují přece Umělci, kteří dnes udávají tzv. tón a mají v dané souvislosti co nabídnout: Antony Hegarty, Parfume Ganius, Owen Pallet, Patrik Wolf, Dean Blunt, Brett Anderson, The Drums, Suede, Xiu Xiu, The Hidden Cameras, Coco Rosie... Žijící klasikové: Morrissey, Marc Almond, K.D. Lang, nebo letos vydal výborné album Home Jimmy Sommerville, ale chápu, že ten tady byl už v roce 2011...
Když už ale kritizuji, chci vyzdvihnout i to dobré. Především úchvatnou výstavu fotografií Jany Ašenbrenerové ze života gay komunity v Kongu, Homofobii v Rusku ukazuje prostřednictvím fotografie Dán Mads Nissen. A také doporučuji prodlouženou výstavu v Rudolfinu Rogera Hiornse - Beings, kombinující průmyslové objekty s elementem ohně a pózujícími nahými mladíky.
Chybí ti něco v Jihlavě?
Chybí mi Někdo. Člověk, kamarád, s kterým bych třeba jen jednou týdně mohl ráno, odpoledne… kdykoli zajít na kafe a obyčejně lidsky si popovídat. Možná sedí u mých stránek a nemá/nemají potřebu mě potkávat. Kruh je dokonale zaoblený (ale neuzavřený)...