Hrdé Kvílení, jež protíná mocné ticho

v Jihlavě

rozhovor Karla Škrabala s Alešem Kauerem

V Jihlavě se v posledních letech zformovala skupina umělců, kteří se rozhodli promlouvat do veřejného prostoru tohoto města. Jak se to stalo a co bylo tím impulzem?

Působím v Jihlavě devátým rokem. Na začátku jsem byl úplně zděšen z toho, jak mrtvé je to město. Kavárny byly v neděli zavřené a na náměstí jich bylo jen pár. Divadlo se tady hrálo v „těžkých zaprášených kulisách“. Z kina mě vyhnali, protože jsem byl jediný, kdo přišel na Jarmuschův film. O čteních a zajímavých koncertech ani nemluvě. Byl jsem po prvním měsíci tak vytočený, že jsem týden psal drzé dopisy všem institucím, které mě svým přístupem štvaly. Jsem dalek tvrdit, že je to mojí zásluhou, ale věc se velmi proměnila. Vypisoval jsem granty a zval si lidi, kterých si vážím. Měl jsem tady několikrát Jiřího Kuběnu, Daniela a Jiřího Reynkovy, Jardu E. Friče, Mirka Kováříka, Petra Borkovce, Jaromíra Typlta, Pavla Novotného, Petra Čichoně. Martin C. Putna mluvil o literárních tradicích kraje mezi Magory a Floriány a tak dál. Pozvání přijali vřele a netvářili se kysele, že na ně přišlo pět až deset lidí.

Myslím, že jsem docela chytrým způsobem nalákal mládež na poezii.

Mám mladé lidi rád, i se všemi jejich „přednostmi“. Kupříkladu jsem využil jejich narcismu. Nabídl jsem jim pódium za to, že si vyberou svého „oblíbeného“ básníka a na jevišti ho jakýmkoli možným způsobem ztvární. Zorganizoval jsem takto desítky akcí, vždy tematicky sevřených. Prezentovali se beatnici, milostná a erotická poezie, dada, prokletí básníci, reagovali jsme na úmrtí Václava Havla, Ivana M. Jirouse, Filipa Topola. Pozval jsem studentskou kapelu a prezentoval to jako velkou událost. Měl jsem natřískané kluby. Několik těch holek a kluků dodnes ujíždí na knihách, čtou, studují DAMU, HAMU, konzervatoř… Samozřejmě je tady i dost jiných jednotlivců, kteří se to snaží rozhýbat. Myslím, že se nám to začíná dařit.

Akce Kvílení se konala v parku Gustava Mahlera podruhé. Jak na ni Jihlavané reagují? Performance a poezie nejsou zrovna širokou veřejností chápané a oblíbené žánry.

Jihlavané na to reagují tak, že se na chvíli zastaví, poslechnou si to a zase odejdou. Na Vysočině jsou velmi oblíbené takzvané chaty. V pátek po práci se sbalí a odjedou. Město se vylidní. U mladších je to trochu jinak. Trvá ale, než je přesvědčíš, že to, na co je zveš, je už v jiných městech vyzkoušené a funkční.

Podle čeho jste vybíral a sestavoval Kvílení č. 2?

Jsem zoufalý z politické situace u nás, takový marasmus jsem ve svém dospělém životě ještě nezažil. Zval jsem primárně lidi, kteří se k tomu dovedou vyjádřit. A také jejich blízký okruh, protože je pro mě důležité, aby se tady cítili dobře, aby měli Jihlavu zafixovanou jako fajn místo. Chci v tomto prostoru, kde vítězí Zeman a ANO, poslouchat hlasitou kritiku, umělecky formulovanou, přičemž forma není až tak podstatná. Naprosto úchvatné performance, postavené na jakýchsi divadelních základech, předvádějí dva snad ani ne sedmnáctiletí kluci – Jakub Kos a Vojtěch Šoula. Jestli budou makat, tak se od nich ještě lecčehos dočkáme. Uvidíme, s věkem tohle křehké kouzlo odchází a nemusí se vrátit. Mnozí jiní tu zase prezentovali poezii, která mluvila k věci. Skvělou hudbu nabídli třeba kluci z Úsvitu zmrdů nebo pro mě naprosto úchvatná básnířka a aktivistka Marie Feryna.

Každý rok je patronem festivalu básník, loni to byl Ginsberg, letos Magor. Byl to záměr. Padesát let od okupace a další nechvalné události, které nás odřízly od civilizované Evropy, je nutné neustále připomínat.

Součástí letošního Kvílení byla i beseda s lídrem na konci osmdesátých let velmi známé jihlavské punkové kapely Hrdinové nové fronty. Proč jste si na něj vzpomněli?

Protože je mám rád, protože byli dobří, kašlali na vyumělkovanost, jejich konceptem bylo mimo jiné nasrat komunisty, nebáli se, byli to skuteční hrdinové… Hodilo se to k tématu. Petr Štěpán, lídr někdejších HNF, je navíc můj kamarád a donedávna soused. Slovo dalo slovo. Udělal to rád.

Jste básník, hudebník, grafik, pořadatel veřejných akcí a malý nakladatel. Jste muž pěti různých řemesel, anebo je to jeden celkový „koncept“?

Jsem v prvé řadě moderní člověk, který tvoří absolutně současně. Žijeme v jednadvacátém století, jsem přesvědčen, že tady už nemá smysl rozlišovat. Vše je jedno. Mě vůbec nezajímá, co je ještě výtvarno, co je hudba a kde začíná poezie. Můžete se proti tomu bouřit a nedůvěřovat tomu, anebo to přijmout a tvořit. Jsem zastánce toho druhého. Vytvořil jsem například soundtrack ke dvěma divadelním inscenacím pouze z YouTube. Aniž bych zmáčkl jedinou klávesu. Je to legitimní? Nevím, ale fungovalo to výborně. Tvořím teď na plátno detailní obličeje kluků. Zdroje beru z internetu, maluji dnes čím dál častěji ve photoshopu. Píšu poezii na základě několika vytypovaných novinářů, jejichž jazyk mě uchvacuje. Za svými výsledky si pevně stojím, protože jim předchází mnoho poctivé intelektuální práce.

Dokážu být však naprosto uchvácen z obyčejné nalezené větvičky, která má dokonalý tvar. Nebo z pohledu na strom. S přírodou zůstávám v nejtěsnějším kontaktu. Před pár dny jsem třeba vyběhl ven a v běhu brečel radostí jen proto, jak krásný to byl pocit.

Ve vašem aktivismu a hlavně v tvorbě hraje nenásilnou, ale významnou roli LGBT tematika. Jak to vnímají lidé na spíše menším městě, jinými slovy, jak reagují na to, když na akci, jako je Kvílení, visí velká duhová vlajka? A proč je důležité ji tam mít?

Duhovou vlajku vnímám v širším spektru. Sami jsme si zúžili její výklad. Stačí kliknout na Wikipedii. Je to kupříkladu vlajka, kterou využívá současné mezinárodní mírové hnutí. V roce 1961 se stala symbolem italského Pacifistického hnutí. V roce 2003 se hojně využívala při protestu ve válce v Iráku. A tak dále. Ano, toužil jsem tuto vlajku v Jihlavě veřejně vyvěsit už dobrých osm let. Mám mnoho přátel mezi katolíky. Konkrétní jednotlivce mám velmi rád a vážím si jich. Jejich strach ale nedokážu pochopit. Proč bychom my, gayové a lesby, nedokázali vychovávat děti? Proč nemůžeme mít stejná práva jako jiné rodiny? Já kupříkladu žiju už patnáct let v partnerství. Náš vztah je stabilnější než u osmdesáti procent heterosexuálních párů kolem nás. A vůbec, proč to pořád takto řešíme? Když se někdo cítí být holkou, ať jí je. Copak nám tím nějak ubližuje? Ten člověk s tím má sám takové starosti, že si to vůbec nedokážeme představit. Proč na nás jejich Bůh pohlíží jinou optikou? Řada otázek, které si musí vyřešit především oni sami. Znám na Vysočině tolik nešťastných ženatých mužů – gayů žijících v tradiční rodině jen proto, že jsou katolíci. Tohle pokrytectví je děsivé.

Co připravujete dál?

Chystám sbírku Radkovi Štěpánkovi, který píše velice dobře o současných ekologických problémech, navíc básnickou formou. Útlá knížka se bude jmenovat Eroze. Kupodivu chystám výstavu v Děčíně u Radka Fridricha v rámci Zarafestu. Dále mě čeká mnoho koncertů s Make up not War a na příští rok hudebně-taneční projekt úzce spjatý s Magorem, z něhož jste něco mohli slyšet právě na Kvílení v Jihlavě.