"Kresba v poezii,
poezie v kresbě"

Úvodní slovo k výstavě

Vážení přítomní,
 

dovolte, abych vám nabídl malé zamyšlení nad tvorbou autora dnešní vernisáže.

ALEŠ KAUER je zřejmě šťastný, neboť má přízeň múz. Jako básníka lyrika ho nejvíce hýčká Euterpé. Múzy jsou krásné ženy, které jsou milé, laskavé, inspirují, svádějí, přinášejí radost i žal. Zřejmě je pravdou, co je v Homérských hymnech: „Je šťastný na světě ten, koho milují Múzy.“

Aleš Kauer je mladý tvůrce a jeho tvorba se soustřeďuje do tří oblastí: poezie, malířství a herectví. Je to spojení náročné, ale krásné, vyžadující talent a píli. Oboje Aleš Kauer má a protože je ještě mladý, má před sebou hory a doly života a tvorby.

Přijal jsem s potěšením zahajovat jeho výstavu „Kresba v poezii a poezie v kresbě“, neboť před několika roky jsem byl u jeho prvních kroků v objevování poezie. A kdo pomáhá s prvními kroky, je určitě rád, když další vykročení je zdařilé, když je obohacováno novým hledačstvím.

Co uvidíme, uslyšíme, neboť nebudeme jen vidět, ale též poslouchat?

Básník Kauer v krátkých básních-obrazech jak voda: ve víru krouží myšlenku s formou. Např. „nepatrně / sním o lásce / o té proměně / podobné snad / jen smrti.“ Neboť: „na nebeských pláních / suší / dva dřevění kolíčci / duši“. Byla to doba, kdy „každý můj pohled / hladoví / každý můj / pohled / je optickou lží“, kdy „rozlívám barvy pocitu / do tvaru / kradmých vzpomínek“. Psal se rok 2002.

V roce 2004 vydává autor vkusné a výtvarně zajímavé leporelo „Slova rybích kůstek“. Verše doprovází rybí ticho kreseb, i když „slova rybích kůstek / zatrnula v krku.“ Cítíme, že život i poezie „poranily duši“, „něco schází / voda i kyslík dusí“.

Nejnovější Kauerova kniha z roku 2005 „V haiku mezi platany“ je také návratem k hledání pocitů, myšlenek v novém oblečení, a to v sedmnáctislabičných básních „haiku“. Je to kniha příznačná pro současnou výstavu, neboť je v ní pupeční spojení kresby a veršů. Platany zde tančí, „touží plout s mraky“, „platany zrají / jak housle v rukou hudby“. Ale jsou zde také „v kmenech platanů / igelitové tašky / lidských nápadu“ a v závěru nás zaráží autorova sebeironie: „Dorůstá formy / mé dřevěné básnění / z hájku do haiku“, „Dorůstá formy / mé dřevěné běsnění / z haiku do háje“. Nebo je to další autorovo směřování?

Zbývají kresby a jakési „žebříky“ z proutí. Dominantním motivem jsou však stromy. Ale i proutí je ze stromů. Autor mu dává směr vzhůru. V kresbách stromů se pohupují slova i písmena, mohou to být květy. Vše nutí k zamyšlení, ke vstupu do jiné fantazie, k jinému stmívání a svítání, než je to každodenní. Proto hledejme v kresbách a objektech především fantazii, vždyť stromy nemají jen kořeny, kmeny a listy, jsou v nich třeba andělé, slyšíme nejen vítr, ale i zpěv, prsty větví nám ukazují plno tajemností. Stromy jsou jako vlny, jako opilý koráb Rimbauda – „já, koráb z mlhovin, já fantastické zvíře“.

Tedy na závěr: nebojme se fantazie, přistavme si k ní jen malý žebřík, pro tentokrát básníkovo-Kauerovo vidění.

Nepokojný a hezký zážitek, přátelé!