Procentuální účast na lásce

Sbírkou Atrium představil šumperský básník, výtvarník a nakladatel Aleš Kauer (*1974) druhou část své zamýšlené básnické trilogie, navazující na elegii Reliéf Atlantiku nesluší suchozemcům z roku 2007. Kauerova tvorba (jež původně nacházela formu v autorských knihách pohybujících se na rozhraní literárně-výtvarného experimentu) tak ve druhé sbírce začíná nabývat pevnějších obrysů, potvrzuje básnická východiska a naznačuje další možný vývoj.

Již druhou knihou plnou intimity, otevřené erotiky, lásky mužné a mužské se Kauer tematicky jasně zařadil do linie kuběnovsko-petrovské. Zejména s tvorbou pozdějšího Pavla Petra bychom u Kauera našli řadu paralel, v Atriu snad ještě o něco zřetelněji než ve sbírce předchozí.

Odlišná sexuální orientace pochopitelně předkládá jiný pohled na věc; protože však již dávno nejde o něco nového či šokujícího, není těžké takové vidění čtenářsky přijmout. Koneckonců jde pořád o milostnou lyriku, se všemi jejími typickými znaky, výšinami i propastmi. Ano, pojetí lásky je zde jiné, fyzičtější, aktivnější, falicky hrdě vzpřímené a dobyvatelsky výbojné („nebetyčná vertikála / k horizontále těla“). Spolu s fyzickou i duchovní nepřítomností ženy absentuje i potřeba zohledňování ženského principu, například vnímání lásky jakožto stavu, trvání. Z Kauerova pohledu láska představuje spíše děj: jak naznačuje úvodní báseň sbírky, láska je něco, čeho se lze zúčastnit a co lze snad dokonce i kvantifikovat („Okrouhlý chrámek je částečně rekonstruován / pro onu mizivou procentuální účast na lásce“). Také v určité míře chlapáctví („dotkni se mého těla – potřebuješ-li důkaz / důkaz žulového masivu“) lze spatřovat typicky mužský pohled, typické mužské já s jeho tendencí o sobě nepochybovat.

U sbírky poezie vyloženě milostné možná trochu překvapí, že Atrium je nejsilnější tam, kde láska nabývá nemaskované podoby fyzického aktu: „Ještě několik kroků k tobě / a bude to taneční číslo / malé soukromé bolero /vybaví se mi Ravel / strojový rytmus / dynamika s harmonickou opojností / čistě fyzické zpřítomnění.“ Najednou zjišťujeme, jak je tohle přiznání tělesna opravdové a jak náhle nepotřebná je přítomnost jakéhokoli lyrického harampádí kolem. Anebo zde: „Klenutost / dvou / těl / plus / na plus / puls na / puls / do těla / jack / jiskření.“ Je třeba říkat víc? Ale Kauerovi se daří i tam, kde otevřené vzývání fyzického prožitku lásky ustupuje obecnějšímu, víceznačnějšímu pohledu na erós a kde je jeho poezie ohlazenější: Jinoch – / je v tom / povzdech / říční prolom / i provinění / eruptivní hlas / odkudsi / z nitra artikulace / vyhloubený / vlastní silou.

O poznání méně šťastná jsou místa, kde jeho verše překročí pomyslnou, u lyriky tolik zrádnou hranici a sklouznou do sentimentality („Vracíš se mi do snů“; „v černých vlasech římských chlapců / bílé kvítky“) nebo zbytečného patosu („Je to kolosální / jako střídání božských generací nad světem“; „dotýkám se trnů / a zvolna krvácím“). V těchto přeexponovaných místech, a také v časté přítomnosti antických a lidových motivů, vnímám jistý vliv poezie už zmíněného Pavla Petra, a vnímám ho jako vliv cizorodý. Prostě, Kauer jako básník ze severu Moravy je pro mě uvěřitelnější bez chlapců v lidových košilích, plačící Moravy za deště a skácelovských aluzí („co zbylo z anděla?“).

Současně si kladu obecnější otázku, zda se ony neustálé odkazy na antiku u homosexuálních lyriků už nestaly určitým klišé. Není ten kolorit poněkud zbytečný a anachronický? Jak Kauer v některých básních přesvědčivě dokazuje, jeho poezie sama o sobě dokáže fungovat i bez kulis starého Řecka a Říma v pozadí. Jistě, jsme v Atriu, a atrium do antiky patří. Nicméně stejně jako klasické antické atrium představuje, po architektonické stránce, částečně zastřešené místo v domě, i básnické vlivy jsou stavebné a funkční, poskytují-li právě jen toto částečné zastřešení. Zde vidím největší riziko a zároveň příležitost pro Kauerův další autorský vývoj. To proto, aby se jeho procentuální účast na lásce v budoucnu nestala procentuální účastí na poezii.