O knihách a lidech

Nové knihy poslední dobou jenom dostávám, téměř nekupuji. Ano, kdykoli navštívím nějaké knihkupectví, většinou jako doprovod „kupujícího“, shledám, že hodně z vystavených knih bych si rád koupil. Po žádné z nich jsem ale nezatoužil. Na rozdíl od některých knih antikvárních. Ty ještě čas od času kupuju. Nové nikoli. Co nedostanu, nemám.

Leží přede mnou tři takové knížky z loňského roku. Všechny jsou dílem malířů-básníků, nebo básníků-malířů. Ale je tomu tak pouhou shodou okolností. Tu první jsem dostal v dubnu, v tom „nejkrutějším měsíci“, a dostal jsem ji rovnou na pódiu, kam mi ji autor s věnováním přinesl, neboť jsme právě skončili vystoupení, s přáteli-muzikanty, v jednom galerijně-odsvěceném kostele, v jednom milém městě na okraji Hané. Byl zrovna Velký Pátek, kdy svatostánky i kostelů neodsvěcených jsou „prázdné“. A já, s prázdnýma rukama, a mladý básník, rovněž výtvarným uměním se obírající, se svou útlou, pečlivě vypravenou knížečkou s názvem Atrium (což mi v první chvíli zaznělo jako „utrejch“ nebo „ciborium“).

Zde bych rád něco obecného poznamenal. Vždy mě zajímaly prvotní důvody, proč vůbec člověk něco dělá, proč nedělá raději nic. Proč někdo třeba píše básně, nebo někdo jiný zase recenze na tyto básně. Jednoho i druhého byly napsány spousty. Ale přesto si myslím, že každou báseň je nutno psát tak, jako by nikdy žádná báseň předtím nebyla napsána. A taky recenzi. Proč psát recenzi? Že nám ji někdo zadal, že nám za ni někdo hodlá dát peníze? To není důvod. Důvodem může být pouze touha napsat něco, bez čeho bychom nemohli být, co by bez nás nebylo řečeno, co by takto nebylo nikdy řečeno. Bez nás. Jsou věci, a všechny podstatné, které by bez nás nebyly. Nesdělíme-li je my, nikdo jiný je ani sdělit nemůže.

Čtu různé časopisy, a vidím různá zadání, různé objednávky, různá finančně krytá angažmá. Mnoho takových prací a děl se odehrává na vysokých školách, v rámci jakéhosi vykazování činnosti, odpracovaného času, vyplnění rubrik rozpočtových či „příspěvkových“ organizací. Pro mě takové úkoly neváží nic. Neubráním se úvahám o otroctví či pionýrském sterilním tréninku na něco opravdového – co nikdy nepřijde. Vše chápat znovu a znovu znovu, a čistě, bez jiných záměrů než v touze po sdělení, po komunikaci vertikální i horizontální. Mezi jedním a druhým, a dalším bližním. Ve všem ostatním spatřuji marnost, vyschlou mízu, úmor a v důsledku duchovní hynutí. Taky ovšem do stylu a výrazu se tyto výchozí body dostanou, protože tak či onak, dříve či později, se dostaví autocenzura, která při každé duševní tvorbě je devastující. Nepíšeme již my, ale píší hmotné ohledy, převažující názory společnosti, moralismus viditelného i skrytého původu, bláto servility zalepí vše k nedýchatelnosti, neživotnosti, zbytečnosti. Život mě vedl jinými cestami a jsem tomu rád. Nechtěl bych, aby mi bylo dvacet a já bych v nezkušenosti a mladické „odvázanosti“ připustil jedny papuče vyměnit za jiné. Smutek mě jímá jen z tohoto pomyšlení. Je dobré, jak to je. „Svůj k svému, a vždy dle pravdy,“ jak praví jeden „Čech rodu moravského“.

Kniha je příběh. Kniha není jen předmět. Habent sua fata libelli. Je rozdíl, jestliže knihu od někoho dostaneme, anebo si ji někde vybereme, koupíme sami. Kniha darovaná zavazuje, vtahuje do hry, vtahuje do přátelství, není neutrální, vypovídá jako každý jiný předmět, který jsme od někoho darem obdrželi. Nic naplat, jsme svázaní s tím člověkem.

Kdysi řekl kdosi o někom mně známém, že potíž jeho recenzí je v tom, že pořád všechny chválí. Ale co jinak, jsouce pouhými čtenáři, nikoli arbitry? Tento můj dávný přítel, který ta slova pronesl, se kdysi a jindy ptal úžasné postavy skutečné česko-moravské kritiky, Miloše Dvořáka (1901-1971), proč tak dobře píše o básníku dosti slabém, za kterého tento můj přítel pokládal Josefa Suchého. „Protože dnes už si vážím každého sebemenšího závanu poesie – protože je jí tak málo,“ odpověděl moudrý třebíčský profesor, který jako tolik jiných trpěl na učitelském stupínku (žáci mu přezdívali „Sysel“, protože nedokonale vyslovoval hlásku „s“). Trpěl nepochybně podobně jako Otokar Březina, který jednou řekl Jakubu Demlovi o této své se sebezapřením vykonávané činnosti, aby ji pro sebe obhájil: „O mně se dá aspoň říci, že ty děti nekazím.“ To je úžasná věta, která nepochybně dnes by napadla jen malé procento z těch, kteří „vyučují“.

Chválit. Důležité je chválit. Ale i to je věc temperamentu. Jeden z největších čtenářů-kritiků a doživotních „studentů“, Josef Florian, dokázal třeba svou kratičkou poznámku o nějaké knize začít slovy: „O mrtvých jen dobré. Ale tady to nepůjde…“ a skončit v podobném duchu: „Do ohně, Koniáši! Na zlost blbým Čechům, kteří si v takové četbě libují.“ Je to věc temperamentu, poslání, zaujatosti, citu pro spravedlnost, přesvědčení, že právě tato cesta, tento způsob je správný.

Dnes kritika nikoho nezajímá. Každý má „svou pravdu“ a na ostatní kašle. Sleduju to v mnoha oborech, ne jen v literatuře, nýbrž i u filmu, divadla, v hudbě, v tom, čemu se říká „výtvarné umění“. Kritika bez měřítek, bez hodnotové škály, v světě tak postmoderně popleteném a názorově rozbitém, zrelativizovaném do samé dřeni osobní existence, je stejně pouhým slovem, kterému každý rozumí „po svém“. Je to tedy slovo, které nemá význam. Ale zpět k oněm třem knihám.

Aleš KauerKniha prvá: Aleš Kauer, Atrium. K vydání připravil a podle grafického návrhu autora technicky realizoval Krištof Bohdan. Na obálce i uvnitř autorovy manipulované fotografie. Sazba písmem Antique Ancienne. Vydavatelství Ado/les/cent, svazek 3, 2009. Formát 13,8 × 18 cm. 60 stran. Knížka sličná, citlivě upravená, dobře vytištěná. Stojí za ní práce výtvarná, poctivé (typo)grafické řemeslo. Vše z dílny samotného autora. Udělal si prostě knížku podle své vlastní představy. A udělal ji dobře. V medailonku na konci knížky je uveden jako „výtvarník a iniciátor kulturních projektů v oblasti poezie“ (nar. 1974). Ovšem taky píše. Atrium, jak čtu, je jeho knížkou druhou. Básní zde není soustředěno mnoho a jsou povětšinou krátké, z různých sfér inspirované, také jinými básníky (Pavel Petr) a lidmi tance s osvědčeným darem slova (Nina Vangeli). Knížka je to milostná, řekl bych, přímo erotická, s ne příliš utajovanými jinotaji, protože upřímná a vážná. Jsou zde verše, které pokládám za dobré: „Okrouhlý chrámek je částečně rekonstruován / pro onu mizivou procentuální účast na lásce“ nebo „Když padají kameny / nezbývá než přilnout ke skále“ anebo taky „Stojíš přede mnou do půl těla v kroji / cokoli vezmeš do rukou má tvar houslí – …“. Jiné ale naopak za dobré nepokládám, protože jsou vršením rozpačitých abstrakcí, kterými nikdy ke skutečné poezii nedojdeme (např. „Je to kolosální / jako střídání božských generací nad světem“ apod.). Za nejlepší pokládám báseň Jinoch („Jinoch – / je v tom / povzdech / říční prolom / i provinění / eruptivní hlas…“).