Poezie jako součást artefaktu

Jedna bilanční. Opět pro poměrně úzkou skupinu „uživatelů“. Kruh se uzavírá.

Když jsem začala v loňském dubnu psát pro Artikl, moje první recenze byla o „znásilňované“ poezii Elzy Aidse a o distanci, kterou k takovému básnickému pojetí cítím. Kauerova poezie na mě působí podobným dojmem. Něčím se však přeci jen od té Aidsovy liší: je obrácena k mužům, nabitá milostnou touhou muže po muži a lyrický subjekt se k ní nestaví ironicky jako Aids, nýbrž ji niterně prožívá a skrze ni reflektuje svoje místo a postavení ve světě.

Zapadlý vlastenec

Aleš Kauer je všestranná osobnost. Je to výtvarník, básník a hudebník, přičemž na pořadí nezáleží. V předminulém století bychom ho označili za zapadlého vlastence, dnes ho můžeme označit za organizátora nejrůznějších kulturních akcí, zarputilého propagátora regionálního umění (v současné době působí v Jihlavě), zviditelňovatele homoerotické poezie a svérázného vydavatele, kterému jde o vše, jen ne o zisk. Básník si v roce 2007 sám založil „samizdatové“ nakladatelství Adolsecent a v něm od roku 2010 vydává převážně bibliofilské tisky v nákladu několika kusů. Každá kniha je originál, a to s podstatným výtvarným podílem (o ilustrativním doprovodu se v tomto případě s ohledem k uměleckému zaměření a přesvědčení autora mluvit nedá). Výtvarná stránka není jen podporou díla, ale jeho svébytnou součástí. Stejným způsobem je vyvedena i jeho čtvrtá autorská sbírka poezie s názvem Vně mně. Jde o útlou knížečku obsahující čtyři rozsáhlejší básnické skladby (Lehká nevolnost, Vně mně, Dubáj, Praha… To be continued), která je svým nákladem padesáti kusů přístupna jen zasvěceným čtenářům. Textová a výtvarná stránka díla je však obohacena o další dimenzi – součástí sbírky je audiokniha, v níž se propojuje básnický text (realizovaný autorovým vlastním přednesem) s hudbou. Zážitek pak může ještě gradovat, na youtoube jsou k jednotlivým skladbám k dispozici videa, takže čtenář (divák) může vposledku vnímat báseň ve třech různých kontextech – jako čtený text, jako hudební skadbu či jako performance.

Báseň jako text

Tato multidimenzionalita je působivá a hravá. Autorův hlas je příjemný a celkové audiovizuální provedení básní originální. Pokud budu hodnotit sbírku komplexně ze všech úhlů pohledu, patří k nemainstreamovému zpestření českého básnického prostředí. Pokud ovšem přihlédnu pouze k básním samotným, nemá čím překvapit. Zaujme spíše ta „přidaná“ hodnota než poezie sama.

Texty mají charakter intimní a naléhavé reflexivní lyriky. Básnické já zoufale touží pojmenovat situaci a vyznat se ze svého života. Jednotlivé texty jsou vnitřními monology a vzpomínkami lyrického subjektu na uplynulé, převážně milostné zážitky podané s odzbrojující doslovností: „A pak už ses jen odtahoval / od okraje postele k okraji útesu, / nezbývalo než letět, okřídlený hade / s jazykem hluboko v mých ústech, / s ocasem v mém zadku.“ (str. 18). Volný verš a naprostá syrová prozaičnost jsou základními prostředky básníka.

A právě doslovnost dráždí, na jednu stranu je zřejmý autorův záměr odtabuizovat homoerotickou poezii, na druhou stranu zůstává otázkou, nakolik jde v tomto případě ještě o autonomní poezii a nakolik o pouhý manifest. Podobnost jednotlivých básní a jejich poselství vede ke ztrátě čtenářské pozornosti a utopení v básnické monotónnosti. Jednotlivá vyznání jen žřídkakdy protne působivý verš, o to více však zafunguje jako elektrický výboj: „Toužím vytrhnout z kontextu všechny podmiňovací věty, / jejichž podmínkou je nezraňovat.“ (str. 9), „Zase toužím být popisný jako černý papír. / Z úplného ticha se snažím poučit.“ (str. 13) nebo „Dotýkáme se svých úzkostí jak břitvy.“ (str. 32).

Kauerova poezie rozhodně není pasivní, chce vyjít ven na světlo, odkrýt stále ještě ne bežná témata. Takové gesto vítám, jeho naplnění však v tomto případě není mým šálkem čaje. Kauera shledávám zajímavého spíše pro jeho pestrou uměleckou činnost než pro poezii sbírky Vně mně.