Solitérní debut

Dan Herman: Echoes
vydalo nakladatelství Adolescent, Jihlava 2013

Příznačné předznamenání vkládá hned do prvních veršů svého básnického debutu Dan Herman (nar. 1974) jako proklamativní apel: „tolik se podobám zrcadlu když musím lhát“. Odtud možno odvodit i název sbírky – Echoes. Hermanovy echoes, ozvěny, nechtějí do nás vkořenit jenom jako pouhá lyrická zrcadlení impulsních inspirací. Nabízejí básnické útvary ve zvláštní úryvkovité tříšti jakoby nedořečených nebo právě odhalených proporcí veršových mikrosond do zjitřené polarity dráždivých ozvěn vztahové důvěrnosti.

Několik rozlehlejších cyklů i řada básní - miniatur jsou spolehlivými doklady této premisy. Stvořil je muž na prahu čtyřicítky, tedy už v životě lecčíms prošedší a vystavený řadě situací společensky předělových: v patnácti letech svědkem konce totality, zanedlouho poté rozpadu státu a v šestadvaceti vstupu do letopočtu s dvojkou na začátku. Jistě ho v těchto mezidobích nemohl minout vpád celé menažérie nejrozličnějších virtuálních i reálných podob komunikace – o tom všem však v jeho sbírce nenajdeme jediné slovo… Ba naopak: řeka Styx, antické mytologické postavy, literární ikona Maldoror, pouť do Compostely, lyrická transpozice atlasu mraků, toto vše vplouvá do Hermanovy poezie a působí jako organické inspirativní mezikruží s podtexty asociativní pocitové imaginace. Jistě to není v kontextu konceptuality české poezie poprvé, přesto jde – v době tak vyhraněných proměn životního stylu se vším, co takto razantní nastolení nových vazeb v materiální i duchovní dimenzi připlavilo – o výjimku. Věru solitérní vklad do české básnické současnosti!

V cyklu „Epistémé“ je zašifrována jemná polemika s platónským pojetím tohoto stavu: podle antického filosofa značí epistémé pravé a spolehlivé vědění zprostředkovávané rozumem. Básník však v dané situaci zakládá své vidění světa na projekci smyslového rezidua, kdy „listy poznání zanikají v hluku nepříčetnosti“ a všecko viděné, pojmenované i vysnívané má stejnou cenu: „dovol mi milovat tvoji touhu Naučím se to“. Chápu toto sdělení jako určitý morální diskurs v éře dnes už absolutní detabuizace a vyrabovaných trezorů intimity. Ostatně několik posledních čísel sbírky se této mezní fázi odhalování nevyhýbá, naopak, dotýká se jí na řadě citlivých míst a v posledním verši celé knihy, končící středníkem, nikoli tečkou, je sumarizováno: „chci kopat kolem sebe, ale nejde to ;“.

Zajímavé je zjištění, že se na koncepci Echoes podílel – jak lze číst v tiráži – coby editor Aleš Kauer, sám básník, ale i herec, výtvarník a hudebník. Na svých domovských stránkách, kde glosuje přírůstky edice poezie jihlavského nakladatelství Adolescent, k tomu dodává: „Některé jeho básně dokonce působí, jako by byly skládány z nalezených zlomků, jak známe z četby básnířky Sapfó. Herman v jistých básních doslova zkouší, co ještě snese fragment a co vydrží proluka. (…) Hermanovy mezery mě dráždí a iritují, kupí se v nejasných otázkách, nenechávají mě klidným. (…) Knížka je plná perforovaných stránek, skrze něž se vynořují slova protilehlých básní, odporují si, doplňují se a v konečném působení utvářejí pozoruhodná echa.“ Nutno nakladateli přitakat: systém vložené stránkové perforace má v této doméně básnické produkce zřejmě premiéru, podobnou grafickou výplň najdeme zřídkakdy a více méně jen v exkluzivních edicích bibliofilií!

„Ve vlčích mácích směl bych se zpovídat u neznámého vojína“, čteme v osmém zpěvu „Západního pobřeží“, desetidílného svérázného „atlasu mraků“, v němž je každý z těchto úkazů na obloze vědecky pojmenován a přidělen mu i příslušný hlasový rejstřík – v osmé části jde o nimbostratus ve spojení s barytonem. Precizita meteorologické i hudební terminologie v pojmenování jednotlivých segmentů cyklu stojí tu v kontrastu s volně koncipovanou tříští veršů pod nimi a do jisté míry obnažuje Hermanovu básnickou modelaci: každý, i sebemenší imaginační záchvěv má svou cenu a drží pocitovou klenbu stejně pevně jako rozsáhlý výlov z vlnolamů paměti, jak je kolem sebe rozestírá osamělec na pobřeží: „studené touhy / horká těla / na horním rtu opar zárodku přání / to chci / bez studu … … … bude to bitka o mě o tebe / u kanálu aby se zvratky krev a všecky výměšky nevrátily zpátky“, vypouští z úst mezzosoprán pod ledovými oblakovými krystaly řasnatých cirrů…. Číst takové verše není dnes samozřejmostí, takže nové jméno české básnické plejády budiž zaznamenáno s vírou, že si touto lehce již bilanční prvotinou otevírá cestu k dalším stejně originálním sondážím do niterných krajin.

Knížka je žánrově harmonická už výzorem: k jejímu obsahovému jádru lze se už od obálky dobírat také skrze kruhové průzory ke stránkám a objevovat skrytý smysl nalezených segmentů.

Debut sice pozdní, ale přesvědčivý, a čímsi i programově zavazující.