Povíme si to!

Aleš Kauer a Mirek Kovářík, Šrámkova Sobotka 2018, 61. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury

Nerozumím tomu, proč v brožuře nejsou v titulu pořadu uvedeny obě osobnosti a musejí se skrývat pod nic neříkajícím názvem „Povíme si to“, který ještě navíc navozuje zcela jiné představy než magický večer, jehož jsme mohli být účastníky. Na Mirka Kováříka, legendu, která kdysi přišla na jeviště s verši amerických beatniků, jsem byl zvědav už proto, že jsem ho opravdu léta neviděl, a říkal jsem si, to už musí být starý pán. Protože jsem si v mezičase spíš chtěl oddechnout (mohl jsem možná ještě obejít výstavy, ale spíš jsem chtěl načerpat klid právě na tento pořad), sedl jsem si hodinu předem do sálu Spořitelny a poslouchal tvůrčí dílnu Jiřího Šlupky Svěráka, pěvecký sbor, v němž se rodila skladba pro prezentaci dílen na konci týdne. Tím se stalo, že jsem zachytil příchod obou aktérů večerního pořadu a že mi, jakkoli jsem to neplánoval, Mirek Kovářík ochotně zapózoval do objektivu, a mohl jsem ho pozdravit a vyseknout mu poklonu a poděkování za to, že mi před léty dal nahlédnout právě do té jedné důležité komnaty světového básnictví. Říkal jsem si, štěstí mi v tomhle ohledu přeje, před měsícem Soňa Červená v Litomyšli, dnes, v krátké době nato, další osobnost české kultury, na fotce v tomto „osobním“ formátu.

Ne všichni komentovali spojení dvou zcela odlišných přístupů v jednom večeru s pochvalou, i já jsem měl zprvu obavy, co z tohohle může vzejít – na jedné straně tichý, i když s mikrofonem, v podstatě akustický přednes, nesený pouhým hlasem a vybízející k účasti na básnickém sdělení v opojení jím, na straně druhé v podstatě raperská performace, pro niž je básnický/jazykový materiál jen jednou, byť důležitou složkou vedle účasti nových technologií a zahrnující hudbu. Nakonec jsem si ale řekl, vždyť to je vnitřně opodstatněné, oba přicházejí s tím, co je pro jejich generaci to nejaktuálnější, Kovářík s beatniky a Hrabětem, Kauer s elektronickou experimentální hudbou, obojí je už svou povahou „časové“ (myslím v estetickém smyslu, na rozdíl od „věčnosti“ Danta či Goetha), a může to do sebe „zapadat“ právě onou protikladností.

Nemýlil jsem se, je to šťastná volba, Kovářík si s Kauerem jsou blízcí i lidsky (Kauer se někde vyjádřil, jak mu Kovářík otevřel mysl pro poezii), jsou podobní oborovým přesahem (Kovářík k herectví, publicistice, moderování, Kauer mezi básnickou tvorbou, výtvarným uměním, organizováním uměleckého provozu), Kauerova participace na jednom večeru s legendou české recitaci je mu zároveň určitou podporou (přece jen ve třiaosmdesáti táhnout celý večer by bylo obtížnější, Kováříkovi ve dvou okamžicích selhala paměť, pokud se to takto vůbec dá označit při onom extatickém projevu, řekl bych, že je to spíš chvění organismu, o to větší byl v publiku potlesk).

Aleš Kauer je (ve Wikipedii) uváděn jako básník a výtvarník, sám ovšem (na svých stránkách) říká, že se nejvíce cítí být hudebníkem. Na zmíněné Wikipedii je to řečeno myslím poměrně přesně – jeho hudební performance je „alternativa, která vnímá hudbu skrze poezii“. Těžiště jeho vystoupení byly básně I. M. Jirouse, uvedl ale i řadu jiných básníků včetně své vlastní tvorby. Mirek Kovářík uvedl jednu z Ortenových Elegií, poté slavnou Slunečnicovou sútru Allena Ginsberga, hovořil pak o třech dnech „Non stop Ferlinghetti“ (pražský kostel sv. Salvatora, 19.-22. dubna 1998), kde recitoval zcela na závěr a pak večeru v Lucerně, a o setkání s těmito básníky, ať již prostřednictvím jejich poezie, či v osobním kontaktu.

V úvodu Kovářík též zmínil knížku, kterou vydal, Život… a poezie…? (Galén, 2017), jejíž titul je „název mnohaleté rubriky Mirka Kováříka, v níž otiskoval své texty o poezii, českých, slovenských i zahraničních básnících, o svých rozhlasových pořadech Zelené peří a Poetické nokturno, o významných okamžicích české poezie, o divadlech poezie i interpretaci básní.“ (anotace na Kosmas.cz). Na stránkách Literárky.cz, kde Kovářík rovněž o knížce hovoří, se také vyjadřuje o hip hopu (slam poetry, tradici jazzu, předválečném E. F. Burianovi, kdy jsme „evropskou velmocí“), což je vstřícná argumentace právě pro dramaturgickou volbu pořadu na Šrámkově Sobotce (realizovaném ovšem i na řadě jiných míst).

Zajímavá byla Kováříkova myšlenka, jak „klenbu básníků podpírají“ předčasně zemřelí v české poezii – Mácha, Wolker, Orten, Hrabě. Od obou posledních jsme slyšeli několik básní, též od Kainara. A spolu s Kováříkem jsme mohli přizvukovat, když zazněla Láska je jako večernice, kterou známe i v hudebním podání V. Mišíka. A už po potlesku a květinách se Kovářík vrátil, s gestem, že zapomněl a chce ještě informovat: Nově vyšly Whitmanovy básně, tentokrát nikoli s tradičním titulem Stébla trávy, nýbrž jakožto Listy trávy, což má upozornit, že je to „jiný“ překlad.