Tomáš Gabriel: Zatímco muži bojovali se slovy (recenze na sbírku HappyEND)
Když čtu Kauerův Happyend, střídají se ve mně čtenáři. Jeden pedantsky ukazuje na řidší místa, na přílišnou doslovnost, obyčejnost mnohých pasáží (z básně Symbolické násilí): “Ale my jsme dávno vyrostli / a místo toho, abychom se těšili / z optimistické budoucnosti, / začínáme koncem světa. // Odchází, / vždycky odněkud odchází, / aniž by opravdu přišel.”
V téže básni jej střídá jiný čtenář, čtenář současné (anglofonní) poezie: „Heroes“ je taky o srabech, / o vašich mužích, již neudělali nic pro to, / aby zůstali v našich očích hrdiny.”
Přímost této pasáže je jiného druhu, než ta předchozí citovaná. Odkaz na píseň Heroes Davida Bowieho jí dodává ráz neformality skrze konkretizaci. Právě konkretizace působí na místě obraznosti jako ústřední prvek verše. To ona zdůvodňuje absenci výraznější práce s básnickými prostředky: nejde jako jinde, například u Jana Těsnohlídka, o ostentativní gesto nepovyšování se skrze poetičnost (té se ostatně Kauer nebráni, naopak bývá až odvážně romantický), neformalita je zdůvodněna funkčně důrazem na konkrétnost. Má to asi něco společného s formou, ke které se propracovali youtubeři, skládající videa ze skoků, kdy každý střih a výraz tváře vyjádří přesně jeden motiv, podá jednu informaci. Poezie pracuje s obraznými a významovými buňkami už odnepaměti, inovativní (nejen u Kauera ale obecně v současné poezii) je zde pouze ono propojení neformality s konkrétností. Když někdo například na místě pro obraz prostě jen specifikuje přesné druhové určení netypického zvířete, působí to ve všem tom zobecňování a kategorizování informací osvěžujícím dojmem; máme pocit, že se tím nějak chápeme reality, že pronikáme pod její povrch, který je povrchem zobecnění.
Opět v té samé básni se ve mě probouzí třetí druh čtenáře, když Kauer (zřejmě o otci) pronáší toto: “Nebo si říká / jazykem zdravého rozumu: / „Tohle je konec písma, / konec textu, konec čtení. Konečně, / proč ničemu z toho nerozumím?“ / Nebo: / „Kdo je vinen? / Pracuje vůbec?“
Tato rovina nemá s neformalitou a obyčejností zhola nic společného a právě občasné zasazení této polohy do textu je tím, co Kauerovy básně otevírá. Obyčejný kluk, pankáč, co na světě řeší především lásku, je dohnán a nebo inspirován ke kriptyčnosti, která je v očích obyčejných lidí snad ještě víc queer, než všechna homoeritičnost, kterou v této sbírce můžeme najít. Když je na konci této básně řečeno, “Jeho lyrický subjekt / nenalezen.”, propast mezi vnímavým já a konformním okolím, zahrnujícím i rodinu, nemůže být hmatatelnější.
Výčet čtenářů by mohl pokračovat dál, ale už z toho je jasné, že musí na scénu přijít čtenář, který to všechno obsáhne najednou. Kauerovy básně jsou punkové nejen explicitně, ale také svou otevřeností ke všem možným módům a polohám. Když myslíme, že čteme typickou báseň nějakého typu (třeba emo), další strofa to změní a další opět. Když chceme některou báseň sestřelit pro její slabá místa, z nějakého důvodu ji na obloze dál něco drží.