Dominik Bárt: Pod sebou je největší tma (recenze na sbírku Marie Feryny: Black screen)

Černá obrazovka jako symbol fatální chyby a zhroucení systému – před jeho obnovou a opětovným zrodem. Popírání, hněv, deprese, smlouvání, smíření – pět psychologických fází lyrické zpovědi. Expresivní makarónské volné verše, ironie, dravost, reflexe a efektem zrcadlení modifikace konvenčního a (za)žitého. Poslední sbírka Marie Feryny z bibliofilského nakladatelství Aleše Kauera.

Sbírky z nakladatelství Adolescent si skutečně zaslouží svůj atribut – recyklovaný papír, zřetelný koncept, grafická ucelenost, pečlivé redakční i typografické zpracování a výtvarný doprovod: V Black screen fotografie samotné autorky, jejichž punctum jsou oddělené části lidského těla, například ženské torzo, ústa, ruce – vše v černobílé.

Sbírka je členěna do pěti oddílů dle modelu pěti fází smutku psycholožky Kübler-Rossové, respektive vyrovnání se se smrtí. Interpretace makrostruktury stojí na třech faktorech: 1) Pořadí těchto pěti fází je narušeno, fáze depression (deprese) je zaměněna s fází bargaining (smlouvání) – aktualizuje vědomě Feryna tento model, posouvá jej a upravuje pro současnost (model je z roku 1969), tedy že pořadí modelu není popírání-hněv-smlouvání-deprese-smíření, ale popírání-hněv-deprese-smlouvání-smíření? 2) Každý tento oddíl-fáze je doplněn „sounázvem“ jímž se například v oddíle „Smlouvání“ autorka dovolává britského erotického dramatu, oddíl „Hněv“ vzpomíná básníka G. Viarrea, oddíl „Deprese“ je prostě doplněn latinským dolor, tedy bolest. 3) Kniha začíná epilogem a končí prologem – je tedy celé pořadí knihy opačné, nebo toto prohození pouze signalizuje diskontinuitu, jež je jedním ze stěžejních témat sbírky? – Prolog a epilog pak právě nejvíce obsahují signifikantní intertextuální pasáže, makarónské a fragmentární exklamatické verše.

„Vylíčit tu spasenou zahradu / ozřejmil len zkurvený sad,“ uvádí knihu motto-citát Josefa Topola, v němž spatřuji interpretační klíč ke sbírce. Feryna v provokativní hyperbole a jazykové koláži pojmenovává společnost a člověka ve stavu vyčerpání, před zhroucením, které chce vyjevit, „ozřejmit“ – a po němž zároveň následně očekává opětovný zrod, svět a sebe sama v nové podobě.

Tato dialektika je nejvnitřnější podstatou sbírky: „zabij tu smrt / kterou tě zformovali / a ve které tě vychovali / znič se / a objev sám sebe“ (s. 22). Smrt není koncem ani materiálním, ani duševním, je pokračováním, transformací (klasikovo „vše plyne“) – a tato transformace se děje dle lyrické mluvčí popřením konvenčního a zažitého, jež je bezpodmínečným předpokladem autenticity, objevení či znovuzrození podstaty já a jeho skutečné přirozenosti: „poznat sám sebe znamená / sám sebe ničit / ničit konstrukci / stavěnou kvůli přežití / které jsi zaměnil za život“ (tamtéž).

Zároveň lyrická mluvčí poukazuje na vzorcovitost dějů a konečnost jsoucen, na neustálou relativitu a nestabilitu lidské psýché, ono existencialistické „kdo jsem byl včera, nejsem dnes, čím jsem dnes, nebudu zítra.“ A tuto dynamiku jako by chtěla mluvčí závěrem narušit, zastavit údělnou cykličnost a ustálit se v jediné utopické opravdovosti, mít schopnost znovuzrodu Fénixe – a tím autentické věčnosti.

Příznačné je spojení obsahové vážnosti (tematizace existenciální krize jedince i společnosti a jejich zoufalství) s formou nadsazené, místy rétorické a provokativně exklamativní expresivity – jež ve výsledku obsah ironicky zlehčuje a tím „ozřejmuje“. Skrz tyto dva pohledy mluvčí dochází k nekompromisnímu zhodnocení minulosti i přítomnosti:„po Osvětimi / prý už nelze psát / po jejím popření teprve ne“(s. 28), je glosována teze T. W. Adorna;„před jménem básníka / dál skloňuje se hovno“ (tamtéž), je vzpomínán Antonín Sova. Otázkou je, zdali onoho exklamativního „revolucionářství“ někdy není už moc, např.:„jsme post-fetish / a naše doteky / nedávají smysl / [...] / těžko říct / kdy je to pogo / a kdy je to rave / a tak se spokojím / jen s tím // naše hry trpí vymezením / únava a úzkost / úzkost a black metal / co kape tváří popstar“(s. 17-18), nebo„zrýmovat crust / a chlast / povodí porodit / a místo Ohře pohřeb“(s. 43). Dekadence a samoúčelnost? Sice se dnes nezřídka vytrácí v poezii hlubší cit pro jazyk, ovšem není případ Black screen už opačný extrém?

Nebudeme-li ovšem při dialogu se sbírkou naopak brát v potaz to, že právě tímto nadužitím kritizují básně zautomatizovanou současnost a její zahlcenost, ba i samotný jazykový diskurs, převážně synchronní lexikum, jímž se vyjadřujeme či spíš jímž jsme obklopeni, zahlceni – neboť jazyk vždy odráží lidské myšlení a vnímání reality. Jazyk jako reflexe doby. Nejde-li právě o tuto – velmi živou a povedenou – hyperbolickou stylizaci (tedy modifikaci zmíněného dekadentního gesta), skrz jejíž nadmíru chce být báseň persiflážní kritikou jazykového, lidského a společenského vyčerpání. Tuto intenci mimo jiné zdůrazňuje i časté užívání sémanticky silných slov typu koncentrák, fašismus, heil apod. Hranice je v těchto motivických postupech velmi tenká. Mluvčí míří ke kritice a „ozřejmení“ cykličnosti dějin a omezenosti lidstva:„národe / kreténský atavisme / na přítomnosti květin / odpovídáš heil“(s. 26), tedy že dávno zvědomělé a překonané atavismy si stejně sami vracíme zpět.

Přes zhuštěné vyslovení se a apelativní progresivní lyrickou zpověď dostává se mluvčí k osvětlujícímu závěru a k sobě samé:„s klidem básníka / vyzývat sirotky / přes filtr modravého světla / již vzhůru / zrady této Země / aby tu se mnou / aspoň někdo byl“(s. 37) – zkráceně řečeno skepse, tíha, ale také naděje, výzva k pospolitosti a nápravě.

Nejsympatičtější je na sbírce její názorný příklad toho, že i sociálněkritická, angažovaná, a zároveň existenciální lyrika může být stále osobitě invenční, a hlavně psána s citem pro jazyk. Zapeklité je však hledat výklad sbírky, v níž stojí verše jako „vzepři mě výkladu / začerni tento rok / zklikviduj mě bděním“(s. 39). Její provokující působivost, komplexnost, originalitu a živost však zpochybnit nelze.

Dominik Bárt, Tvar 10/2021