Petr Kovář: Kvílení #5, Životu říkám performance
V jihlavském parku Gustava Mahlera se uskutečnil již pátý ročník literárně-hudebního festivalu Kvílení, tentokrát věnovaný předčasně zesnulému básníkovi a performerovi Martinu Jelínkovi a tématu platonické lásky.
Když prostranstvím vykročily postavy v bílých košilích navlečených zapínáním dozadu, všelijak nedovlečených nebo sahajících až pod kolena, a bez hlesu vyprávěly jen volnými končetinami a vzájemnými střety, musel jsem myslet na to, jak je skvělé, že se Kvílení koná ve veřejném prostoru městského centra. Provokativní, nekonfliktní přitom konfrontační. Mučivě zdlouhavé korzování postav doprovázela nahrávka čtené divadelní hry Martina Jelínka (29. 6. 2001 – 6. 3. 2021) v podání Klubu Korealistických Aktivit, což je volné sdružení soustředěné především kolem malíře Jakuba Minářů, které si klade za cíl pokusit se vyvolat u kohokoliv alespoň jednu zkušenost s uměním.
Kvílení pořádá Aleš Kauer, básník, hudebník, výtvarník a vydavatel. Právě v jeho vydavatelství Adolescent vyšla knížka textů Martina Jelínka pod názvem Životu říkám performance a jejím křtem byl letošní festival zahájen. „…Nechcete chvíli zůstat? / Mám čaj i kávu i plyš! / Nechcete chvíli zůstat? Budem si hrát / Plyšáčci jsou jemní a já mám z plynu hrad / Pojď, vstup ke mně / Nasaj ten kouř a zoufalství do plic / Plyšáčci jsou jemní, sádra bílá a já / Pryč“.
Následovalo básnické čtení Radka Štěpánka, jehož environmentalistické básně nejsou jen přírodní lyrikou, ale reflexivní zprávou o stavu; pokorným dotýkáním se řádu, o jehož existenci něco tušíme, ale uniká. Štepánkova žena, Tereza Bínová, četla z knihy o svém dědečkovi; portrét člověka tu v kontinuitě s předešlou autorčinou tvorbou vyrůstá z odposlechnutých promluv, ze zachycených skazek, nebásní se tu víc než je třeba k vyslovení věty, a díky tomu všemu se vedle rysů dědečkovy osobnosti rýsuje i portrét celé rodiny.
Své texty četla také Anna Luňáková, Filip Zrno, Jan Spěváček, Pavel Zajíc, křtila se sbírka Úchopový inštinkt Richarda L. Kramára, hrála Marie Feryna, Žofie Kabelková, Manollo a CURK., při jehož vystoupení publikum v průměru výrazně omládlo a rozrostlo se o dobrou třetinu, což sympaticky ukázalo akci jako neuzavřenou v jedné generační nebo názorové bublině.
Jedním z vrcholů večera byla vystoupení Ondřeje Macla – jako vždy s jazykově i divadelně broušeným vtipem - jimiž prostupovalo festivalové téma platonické lásky. Publikum se mohlo zapojit do „studijního“ pásma o polibcích, nebo nahlédnout „utrpení mladého Werthera“ nikoli z pohledu nedostupnou láskou sžíraného mladíka, ale skrze deníkové záznamy Alberta, Lotina snoubence, Wertherova soka. Albert je tu představen jako zralý sebevědomý muž, kterému však nechybí nadhled a pochopení pro Wertherovu trýzeň a spolu se samotnou Lotou vymýšlejí, jak ji překonat, ustát a zachovat vzájemné přátelství – v jeden moment dochází dokonce k nabídce „večera ve třech“, což ale trpící a utrpením se oblažující Werther roztržitě přehlédne…
Do Kvílení je snadné se zamilovat – je to přátelskou atmosférou, pestrým a kvalitním programem, který zcela přirozeně propojuje začínající i etablované umělce, místní komunity i jednotlivce s těmi přespolními. Přestože tuto „lásku“ lze jakž takž uspokojovat a naplňovat návštěvou festivalu, jedná se podle současných definic stále o lásku platonickou. I já jsem tak letos byl platonicky platným členem programu!