Zdeněk Volf: Mezi viděným a skrytým

Anežka Kovalová: Ticho těchto věcí, nakl. Adolescent, Sobotín — Jihlava 2020, 28 s. Psáno pro Tvar 15/2021

Jedním z nejsilnějších obrazů, který jsem si odnášel v mysli z výstavy Anežky a Miroslava Kovalových v Galerii Synagoga v Hranicích (1. 7. — 22. 8. 2021), byla malířčina tempera nazvaná Zbylé brambory. Z doprovodného textu v katalogu si lze přičíst její slova: „Mou pravdou je pravda staré dřevěné podlahy. Je to bílé světlo v okně. Zbylé stopy sněhu na ploše Země. Omletý kámen. Stěna lesa. Předjarní nahota zahrad. Kanonický tvar hrušky. Samota místa. Ztemnělý keř. Stůl a zeď. Kopec a cesta. Vítr. Padání deště, světla a tmy. Ticho těchto věcí a událostí.“ Z takových a podobných reflexí, až vyznání či jen odpovědí Anežky Kovalové — při příležitosti nejrůznějších výstav konaných od roku 1989 - je sestavena velmi soustředěná bibliofilie.

„Ale básník nejsem,“ oponuje jejich pisatelka hned v úvodu, jenže pokračuje: „Smím sedět u stolu vprostřed své místnosti a dívat se ven třemi okny. Do hluboké noci i bílého dne. Odposlouchávat ticho — hlas věčnosti. A poslušna nápovědám tohoto hlasu zkoušet veškerou nejbližší skutečnost, jak mne zasahuje a zavaluje, vpečetit do obrazu.“ Osobní básně v próze? Kouzlo neusilování? „Věty se rodí z ubývání, “ poznamenala kdysi Gertrude Steinová. — To ubývání či spíše zbylost jako by vytvářely základní tón, barvu, přesnost; ba ideogram ve smyslu čínského znaku, kdy i věci (potažmo substantiva) jsou děje. Díváme se na jednu z autorských ilustrací uprostřed knížky: Bílý stoleček uprostřed travnaté louky, nad nimiž „nebe“ tvoří tyčkový plot. Díváme se, ale postupně zíráme. Nazíráme! V pohroužení. V nedualitě? Jako by všechno projevené bylo přesně v tu chvíli... neprojevené, teprve vznikající, však zároveň oslavené.

Řekne se slovo bílá. Travnatá... Ale jaká pozorování konečnému výběru odstínu předcházela: „... jiná je barva přemrzlé trávy v sedm ráno, v pravé poledne, navečer při opačné šikmosti světla až do smrákání, až do samé tmy. Pak ještě podle toho, co se děje na nebi — další nuance široké škály. Je-li pod mrakem (hustým či osamělým, vysokým či nízkým, z východu či ze západu), nebo za slunného dne, či měsíčního svitu, za mlhy, za mrholení omrzlice.“ Až k momentu, uzavírá autorka (v dopisu Jaroslavu Krbůškovi), „kdy člověk už nerozezná, o jakou barvu vlastně jde. – Tehdy je to ta pravá“.

Přitom opravdu ani jediný z textů není psán pro krásu mateřštiny, ale prostě služebně, takřka utilitárně. Jednou k pražské výstavě Střední věk v Domě U Kamenného zvonu, podruhé pro Galerii Václava Špály, za další k olomoucké expozici Zpráva o kresbě v Galerii Caesar... Nezapře se tu zřejmě — kulturně — otcovství sochaře (a básníka) Jiřího Jílka, četba Čepa, Trakla a vůbec staroříšských autorů, jakož genius loci Sobotína, toho domku na samotě a u potoka (měnícího se rázem v řeku), kde s Miroslavem Kovalem sdílí už roky „ticho ve dvou“. Ticho? Ale s Gastonem Bachelardem přece víme, že v tom může být celá kosmogonie, v níž se nakonec prolnou stěny domu s kůrou stromů či se stíny lesa, nebo jak autentičtěji (v textu k výstavě v GVU Litoměřice) čteme: „Závan větru rozezní les, s dýchnutím světla vyvstane stín, přelet ptáka rozpůlí oblohu. A sklenice na stole je plná jasu dne nebo bezedné tmy noci.“ Tedy ticho nikoliv únikové, rozkládající, nýbrž v případě manželů Kovalových ticho umocněné.

A zatímco Miroslav Koval ve své tušové znakovosti, nezadržitelně přitahován spíše rytmy a strukturami, již dávno opustil hranice antropocentrismu, Anežka Kovalová právě na nich vytváří svou poetiku věcí, krajiny, snění. A třebaže někdy i z její hory nebo ohniště v zahradě zůstane jen obrys a náznak, o to víc však jako by byl reálný, takže nikdy nemůže jít o tzv. kontemplaci nepředmětnou, nýbrž vždy něčím mateřsky konkrétní, bdící: „Je to vhlížení do paměti místa, věcí, situací, do vlastní paměti. Hledám jejich skrytý odkaz, ptám se, co asi znamenají a skrze ně také, kdo jsem. A v samotě té chvíle jsou dávno minulé děje jako tato hodina stejně naléhavé a mají týž neohraničený význam. Čas se zastaví, není a všechno se k něčemu víc a víc otevírá.“

Anežka Kovalová zkrátka ví, sémanticky i foneticky, že v roku se skrývá oko, v tušení tuš... či den, že nevychází za zdmi, nýbrž z domu. A třebaže by čtenář-bibliofil doposud neznal, neobsáhl její výtvarnou stopu („vrstvení, zahušťování a překrývání čar, jejich střídavé ubírání často až na dno papíru“), i jen tyto „pouhopouhé“ poznámky k ní (či z ní?) dýchají shodným dechem. Ať otevřou se kdykoli a za jakékoli situace; zrána, uprostřed těžké noci, po milování, anebo v síni, před odchodem na zádušní mši: „Ve dveřích někdo. Dům v prázdné krajině. Nad vysokou zdí bílý oblak. Uvnitř sedí za stolem anděl. Žebřík opřený o stín stromu. Žebřík opřený o nebe.“ — A dokonce i na kterékoli stránce z těch necelých pětadvaceti.

Jako by se i tady s návratovou dostředivostí vynořoval útěšný malířčin archetyp „zemního kruhu“, cykličnosti roku, měsíce, měsíčků či říjí pasoucí se sousedovy krávy. Momentů, kdy vše se opětovně prolíná. Nejranější dětství, studium na AVU v Praze, přechod od temperových obrazů ke kresbě uhlem počátkem devadesátých let... neboť přece „všechno je neopakovatelným proměňováním téhož“. Ne, nejde o filosofii, ale snad o moudrost. Života, osudu, údělu: „Přijímám rytmus svého místa na Zemi, prolínám se s jeho i svými ději a událostmi, útěšnými i těžkými. Vtiskují se do mne a já do nich, utváříme se navzájem.“

V době nenápadného odosobňování a vynucované flexibility vzácný to hlas, pramen očistný „na úzkém rozhraní mezi viděným a skrytým“. Svědkyně, strážkyně „zázračnosti věcí a dějů míjených, jen zdánlivě všedních“.

Anežka Kovalová: Ticho těchto věcí