Jiří Staněk: PRSKP
Jan Spěváček: PRSKP, nakl. Adolescent, Jihlava 2021, e-mail 2. 12. 2021
Zřejmě za celou dobu své existence nežil jedinec tak dlouhou dobu svého bytí. Ve statistikách je uváděná průměrná doba dožití, arciť pro různá společenství s ohledem na jejich lokální podmínky, různá. Dalo by se soudit, že mu násobně (oproti dřívějšku) se dostalo mnohem více času na jeho činnost. Domnívám se, že by ji mohl precizovat a dotahovat do mnohem dokonalejších detailů. Ale vzhledem k tomu, že je uznávaná souběžná existence vícera druhů časů, dochází k zrychlení některých z nich. Už dnes mnozí horují za „zpomalení“. Nakladatelství Adolescent ke konci letošního roku vydalo jako svůj 34. svazek sbírku básní – a teď jsem na rozpacích, jak titul i autora uvést.
Samo nakladatelství není v tomto punktu konzistentní, používá d v o u možností. Buď v „plné verzi“ Jan Spěváček Periskop či v té, která je na tisku: Spvck Prskp. Samozřejmě, že každý, kdo sleduje nakladatelovy webové stránky, je předem informován a tato informace je pro něj návodná, aby si dosadil chybějící litery. Kam?! Do nějakého „rastru“? Lušťovky? A nedělalo mu žádné problémy si chybějící litery dosadit správně a dopátrat se kýženého výsledku. Dosáhl by ho stejně brilantně ten, kdo přichází ke knížce bez těchto znalostí?! Dnešní “rychlá doba“ asi ponejvíce s nástupem elektroniky ponouká zvládat co nejvíce činností, dejme tomu i souběžně a dosáhnout toho lze také komprimací.
Připouštím, že v této oblasti nejsem kompetentní příliš dokladovat, napadají mne možnosti emotikonů nebo zaužívaných zkratek, které pro komunitu nejsou neznámé, zatímco já je pouze odhaduji, že se univerzalizují hlavně ve vztahu k hlavnímu světovému komunikačnímu jazyku, totiž angličtině a spíše intuitivně jsem vytušil, že „omg“ bude oh, my god. Je-li autorovo jméno a titul odkazem k tomuto, pak záměrně redukuje čtenářskou obec na užší, spřízněnou skupinu a básník rezignoval na to být „pěvcem svého lidu“, více univerzálnějším a oslovujícím pokud možno co nejširší skupinu. Jakým způsobem se ovšem k redukci dopracoval? Pouhým mechanickým vynecháním samohlásek?! Respektive, pro přesnost: i vynecháním diakritiky nad pozůstalým c jako souhláskou? Pak by bylo možné dosazovat i libovolně, podle matematických možností vzorečku pro variace a permutace a (zlomyslné) dobrat se i autorova příjmení ve variantě Sapovčuk nebo Sypovčuk, znějící poněkud ukrajinsky, s čímž – přepokládám – by Spěváček nadšený rozhodně nebyl.
Když jsem poprvé viděl tyto dva znaky (nazvat je slova?: troufalé), okamžitě mě začaly irritovat natolik, že jsem pro ně měl příměr kurví jazyk. Postupným znovunahlížením (jak číst něco, co graficky nedává smysl a nesděluje?) jsem si však na ně zvykl. Zůstala však pochybnost s jakým záměrem a p r o č je redukce provedena. Jde o experiment ve smyslu grafické poezie? Něčeho na pomezí mezi uměním výtvarným a slovesným, tedy o cestu, kterou se poezie už také ubírá přibližně padesát let, pominu-li Apollinairovy Kaligramy. Nepředpokládám. Jednotlivé verše ve sbírce v tomto duchu psány nejsou. Navíc, Spěváček nepatří mezy ty básníky, kteří by nebyli četbou poučeni a tvořil „z čisté vody“. Dokazuje to jak jeho ediční práce na výboru z Martina Jelínka, tak připomínky k překládanému Whitmanovi či motta jednotlivých oddílů v knížce nebo výpůjčky z jiných básníků. Oproti „experimentálnímu“ titulu (psáno jako PRSKP) mne spíše tradičnější uspořádání nitra knížky přimělo také k úvaze, nakolik jde o přání samotného autora a nakolik vyšel vstříc nápadu Marie Feryny, jenž se na knížce podílela při přípravě.
Titul – jako takový – je vybrán rafinovaně. Odkazuje na mechanické zařízení, jehož podstatou je optická soustava zrcadel, určená k pozorování. Většinově zřejmě k vojenským účelům, čili osádkou uzavřenou v omezeném prostoru: krytu, bunkru, pevnosti a nejvíce si periskop spojujeme s ponorkami, které: nejsou tělesy statickými, mohou svou polohu měnit od plavidla ukrytého v hlubinách až po jakousi na hladině plující „loď“. Osazenstvo pak vnímáme především jako ukryté, ohrožené nebo ohrožující. U periskopu může být nejvýše jeden pozorovatel, podávající zprávu o pozorovaném okolí, svědectví o tom, co je „vně“. A periskop, v ideálním případě, lze zasunout, zneviditelnit pro vnějšek, uvést do nečinnosti. Periskop se mění v jakési tykadlo. V pozorovatelovu pomůcku a vylepšení. Ale nutno vědět, že nejde o pozorování přímé, nýbrž zprostředkované.
Jednoslovný titul, přesný, jasný a strohý, nezaměnitelný, je údernější než tituly víceslovné. Takže: líbí, palec nahoru. Čemu příliš nerozumím a pokládám to tak trochu za nešvar, je poznámkový aparát v závěru. Nejsem příznivcem polopatistického výkladu poezie. Současně nejsem natolik sběhlý v literární historii, abych mohl doložit, kdy se jako „povinné pensum“ začal v básnických sbírkách objevovat. Je pravda, že v současnosti se s ním setkáváme dosti často, namátkou Radek Štěpánek, Jan Frolík, ale i jiní. Rozumím mu v případě kritických vydání, kanonizujících díla klasiků. Ale nesetkal jsem se s ním v žádném z Holanů, mistru zaumného jazyka. Pakliže si básník vybere něco velmi odborného, a pokud čtenář nutně musí být v obraze, existuje wikipedie! (Nejrůznější vytištěné slovníky a encyklopedie.) Pakliže básník postmoderně cituje jiného kolegu, ano: v barokních dobách platilo za dobrý mrav v hudebním díle použít motivu z díla kolegova, které bylo tou dobou populární. Plagiátorství se tomu neříkalo. Pokud čtenář nutně potřebuje být v obraze a nestačí mu nechat se ovívat neurčitým záhadným tajemstvím, ať text energizuje i vlastní následnou činností! Vždyť tento „návodný polopatismus“ čtenáře může i urážet. Respektive: ad absurdum: setkal jsem se také s tím, že výběr vysvětlivek nebyl dostatečný, proč některá slova vyložena a jiná ne?! (Což se netýká tohoto případu.)
Pozdržíme-li se u poznámek a nalezneme spřízněná jména, budou znít: Jan Nemček, Jan Škrob, Alžběta Luňáčková, Marie Feryna, Aleš Kauer, Jana Krejcarová a Tomáš Čada. Nepřekvapivě. Společenství spíše přes ideje než poetiku, až na Krejcarovou přibližně vrstevníci a většina z nich mající blízko (více či méně) k „Jihlavskému okruhu“. Termín je volnou parafrází ke Královopolskému okruhu, dnes v traktování literární historie oficiálnímu, v Jihlavském okruhu sehrává roli Slívovu Aleš Kauer, navíc disponující oproti Slívovi velkou předností: provozem nakladatelství, které si již buduje své kmenové autory. (Platí též opačně, básníci si budují svého Kauera.)
Periskop je členěn ve tři oddíly: Nebe, Mezonet a Dudy. (20 4 20) To svědčí o promyšlené výstavbě, kde není ponecháno nic náhodě: Nebe A Dudy. V počtu básní Nebe i Dudy jsou si rovnocené, přechod mezi nimi, tedy Mezonet, odpočivadlo, má básně pouhé čtyři. Takže: přechod a spočinutí je krátké. Z Nebe h n e d do Dud. Ke každému oddílu je užito motta: Nebe je uvedeno Wolkerem, Mezonet Oválskou, Dudy Jirousem a uzavřeny Hejdou. Spěváček je ročník 1982, což znamená, že v příštím roce dovrší kulatých čtyřicet let. Mnozí mladší básníci, kteří jsou zhruba o pět let mladší, mají na svém kontě sbírek mnohem více. Signalizuje to, že svou existenci básníka nebere až tak sveřepě vážně a je si vědomý toho, že počtem titulů narůstá jenom bibliografie, nikoliv však autorská závažnost? Tato střídmost je více než sympatická. Jan Spěváček je nejenom rodákem z Vysočiny, ale z města poněkud zvláštního: ač by se dalo říci, že jakousi duchovní kulturností vždy bylo před sousedem, městem okresním, tento soused si pro sebe uzurpoval politicko byrokartické prvenství. (Tedy: odhlédnuto od dávnější historie s křesťanským podložím a kolonizačních středověkých činností žďárského kláštera.) Z Vysočiny opravdu vysoké, z Vysočiny opravdu chudé, melancholicky zapomenuté, ale přece spjaté s takovými syny jako je Štursa či Fikar. Možná, že jakési napětí vnímal, jako student žďárského gymnázia. A i poté, během docházky na Univerzitu Palackého se „vystříhal“ denního kontaktu s centry jako Brno, neřku-li Praha! Troufám si nabídnout řešení, že právě tato období v něm nechala vyrůst „úsporné skromnosti“.
Píše bez rozevlátých gest, civilně, ale s velkým pochopením pro obyčejnost života, v níž nalézá něco navíc, jakousi spiritualitu, která ovšem není založena na víře křesťanské, nýbrž je prodchnuta laickostí. „O tichu na Vysočině toho vím / jako málokdo“. (Coming In) Toto je výsledný dojem, ta kniha mě oslovila, třebaže mi dává velmi najevo čas mého zrození a vědomí neschopnosti a nechuti být flexibilní a učit se a přemáhat nalézat vše v Periskopu tak, aby mne mnoho spatření nenabudilo tak, abych neměl chuť rachotit závěrem zbraně. Je stejně tak dobře možné, že mladí čtenáři v ní naopak budou hrubě zdisgustováni těmi verši, které se líbí mně a chtěli by ji mít víc nadupanou „offline, deadline, black screen“. Jako artefakt a suma dokázala svou n u t n o s t, jednotlivé avizující básně na Kauerově internetové stránce – mě žhavily nesouhlasem do běla, vytrhané z kontextu, právě pro onen nesouhlas jsem si ji velmi přál držet skutečnou v ruce a artefakt mne přesvědčil o omylu. A také nutnosti existence papírových knih. Bylo by možné „přečíst“ napsané, ale přetrhané sloveso jsem v básni na str. 41? Povšiml by si posluchač i takových detailů jako je zvláštnost paginace? Čeho je mi líto? N a d s t a n d a r d n ě vysokého nákladu 200 kusů, který je tak malý, že se nedostane Periskop ke „svému lidu“, protože Spěváček JE jeho pěvcem.