Tomáš Gabriel: Oživující mechaničnost
Recenze na sbírku Jana Spěváčka Periskop, Revue Prostor ~ Rekomando, únor 2022
Verše Jana Spěváčka stojí na jemném kontrastu vážnosti a vtipu. Nejde přitom o patos a ironii, ale spíše o přímé přistoupení k věcem a staromódně prostý slovní vtip, zabydlující a polidšťující lakonický proud stvrzujících sentencí o stavu duše současného člověka. Podobně jako u Jana Škroba je text plný přesahů, místo rytmizace zde ale vzniká přesně opačný efekt: texty jsou bržděny a upozorňují nikoli na dořečení přesahu, ale spíše na vytrženost, osamocenost, někdy troskovatou krásu či absurditu nekompletních veršů a strof. Vlastně bych měl na tomto místě zmínit spíše Jonáše Hájka, protože Spěváčkovy verše jsou podobně jako ty jeho utínány tak, aby řádky byly podobně dlouhé, nehledě na syntaxi.
Tato implicitní mechaničnost formy jako by říkala: poezie je všude tam, kde je jazyk tematizován, nejde o přesné ladění mistra, ale o schopnost všimnout si přítomnosti spodního proudu. Tento efekt je přítomen mimochodně, nejedná se o koncept dokazující poetičnost jakéhokoli textu, jde o doprovod docela konkrétní a civilně frázované řeči, na jejímž obsahu záleží. Je to poezie záležení. Text se nese ve formálně monotónním duchu, což umožňuje efektu frázování být neustále v popředí jako jakási doprovodná chrámová hudba. Texty často směřují k pointě, a i když jsem nad některými měl tendenci zvedat obočí, něco zvláštního mě přesto u básní drželo, nějaká kvalita zahlédnutá v nenucené konfiguraci strof.
A přece tu jde právě o obsah, proměněný v lyriku: „Toto není / ohavnost, ale ústavnost! // (mluvím o právu na výdech / a nádech.“ … „Po nočním tahu budeme / usnášeníschopní.“ (z básně typicky přímočaře nazvané Demokracie). Obsah se u Spěváčka mění ve vnitřní pozorování, bilanci vlastní citlivosti: „Po čase v tobě opět převládne / pocit nudy. Ošíváš se. A jdeš. / Život je tenhle poslední verš.“ (Nuda).
Předchozím odstavcem tato recenze původně končila, podcenil jsem totiž doprovodný svazek URBRS jako pouhý designový bonus a přečetl jsem si jej až se značným zpožděním. K mému překvapení mi právě tato kniha navíc, kterou ani není třeba s hlavní sbírkou kupovat, otevřela cestu k opětovnému čtení celého díla. Doslov editorky sbírky doprovozený odpovědí autora na tento doslov nevnímám jako nějaký sebepotvrzující nešvar, ale jako projev otevřenosti, jdoucí za hranici stylizace, doslova za hranice sbírky, připuštěním druhého i za hranici vlastní identity, a to tím spíše, že po těchto textech následují další básně, další výborné básně, které mohly chybět, kdybychom zůstali u toho hlavního. Celkové vyznění Spěváčkovy sbírky se tak prohlubuje a posouvá do „mezonetu“ mezi oběma sbírkami (mezonet se nazývá krátký spojující oddíl v hlavní sbírce). Samotné vědomí toho, že tuto přídavnou sbírku je možné oficiálně ignorovat a že se v ní přitom nachází bijící srdce sbírky, je tím, co dělá z těchto knih metaforu křehkosti života. Neměl jsem si náhodou koupit i tu vyprodanou grafiku, která se k dílu rovněž nabízí?
Tomáš Gabriel, Revue Prostor ~ Rekomando