Jan Horský – 111 Dní po Bratislavě

Antologie – Toto je môj coming out (nakl. Adolescent 2022), psáno pro literární obtýdeník TVAR 4/2023 (únor)

16. října loňského roku, čtyři dny po zavraždění dvou mladých queer lidí, Juraje a Matúše, v baru Tepláreň na sousedním Slovensku, vyhlásilo nezávislé jihlavské nakladatelství Adolescent otevřenou básnickou výzvu. Výsledkem je československá benefiční antologie queer básní Toto je môj coming out (Adolescent, 2022), která přímo či nepřímo reaguje na nenávistné okolnosti bratislavské vraždy. Susan Taubesová píše, že psaní vždy zraňuje. Může také uzdravovat? I tato otázka se nesla 17. ledna tohoto roku prostorem Qcafé, kde byla antologie uvedena.

Hned po příchodu do pražské queer kavárny a baru Qcafé se setkávám se vzájemností, která je charakteristická i pro celý zbytek večera. Na zdech visí vykreslená homoerotická těla a všichni si tu tykají. Poprvé jsem do těchto prostor zavítal po protestech proti Turówu. Zatímco tehdy tu bylo liduprázdno, dnes stěží hledám volnou židli. Prostor nás pojme kolem třiceti. Menšina, která přeplňuje místnost. Proplétáme se židlemi k ostrůvkům, které pak budeme složitě opouštět.

Večer je zahájen rozpačitě: místo úvodu přichází oznámení o tom, že žádný úvod nebude. Pak se rozezní písně Davida Bowieho v akustickém podání Vic Raven, která akci svým vystoupením nakonec i uzavře.

Samotné čtení začíná losováním, které odpovídá rozmanitému výběru autorů i autorek (pomineme-li fakt, že vyjma jednoho se jedná o tvůrce a tvůrkyně mladší 35 let) a vyhýbá se jakékoliv hierarchizaci.

První vylosovaná je na české literární scéně již etablovaná autorka Anna Beata Háblová. Ta svým textem poukazuje na dvojdomost celé antologie, když píše: „na horizontu prach krvavých slov / Jdu truchlit do klubu / dresscodem je latex / na počest vyčnívajícím / také chci vyčnívat.“Báseň Háblové připomíná radostnou divokost, která je v queer kultuře důležitým aspektem a již lze v tělesnosti a revolučnosti nejlépe vyjádřit společným tancem.

Zatímco Háblová ve svém příspěvku přímo tematizuje bratislavskou tragédii, další z vylosovaných, Natálie Paterová, se věnuje pro queer komunitu typickému nepochopení ze strany nejbližších. Z básně „Toto je môj coming out“, která dala název celé antologii, čte: „To jste si měli rozmyslet dřív / říká mi matka / a myslí tím že mít rodinu / je dneska jenom pro odvážné dostatečně / normální lidi // Už nikdy si nemůžeme rozumět / říkám já a myslím tím / že už si nikdy nemůžeme rozumět.“

Antonín Zhořec navazuje slovy o komunitě, která začíná tam, kde rodina končí, a jež je upevňována útlakem: „Takhle se to stalo: cizí bříška prstů prorůstají / mými bříšky prstů / vzájemnost má charakter betonu pod sbíječkou.“Autor v básni popisuje komunitu semknutou skrze vzájemnou negativní zkušenost pramenící z konfrontace vlastní identity se světem, jenž často není ochoten ji přijmout. I proto je kladen takový důraz na společenství a vzájemnou péči. Ve Zhořcově básni se navíc zřetelně vyjevuje téma, které prostupuje celou antologií i večerem: ztráta víry v řeč, oslovení i pojmenování. Ostatně jeho text končí v půlce věty: „stali jsme se součástí dvojčlenného kolektivu // můžeme se spolehnout na----• to----• že“a poslední tři slova jsou doprovozena tlesknutím, jež vyvolává asociace s výstřelem ze zbraně a zároveň otevírá další důvod ke skepsi ze slov.

„Na počiatku boli farby. / Nie podstatou zavádzajúce slovo,“píše Katarína Bakošová, jako by předpovídala návrat modernistické krize slov, tentokrát z pozic přímého zklamání z jejich nedostatečné schopnosti přesně pojmenovávat fenomény světa, v němž žijeme. K tomu dodává Tomáš Reiner:„Všichni jsme závislí na ušlé cestě / vyděděnci nemocní řečí. Opršelí a zesurovělí.“Atrin Matuštík posléze ve svém textu začíná strofy opakovaným „budoucnost je slovo“a celou báseň zakončuje slovníkovým heslem budoucnosti, které působí jako ironizující představa hranic jazyka. Ostatně k čemu nám jsou slova tváří v tvář vraždě z nenávisti?

Vyjevují se texty, v nichž autoři a autorky popisují vlastní zkušenosti s diskriminací, menšinovým stresem, nebo dokonce strachem o svůj život, jak je toho důkazem právě i Matuštíkova báseň. Zároveň v jeho slovech, stejně jako v básni Olgy Wawracz („zase se musíme trochu víc schovávat / v kanálech světa / držet tě za ruku znamená terč / líbat tě do vlasů poslední dopis“)nebo Soni Pokorné, která celý večer zorganizovala, vidíme v těsné blízkosti strachu stát lásku prezentovanou ve své každodennosti. O tu přeci z velké části jde, a proto je společně se vztekem a truchlením obsažená napříč všemi texty:„madam / když svolíte / ráda se za Vás / tuto noc provdám,“čte Anna Sedlmajerová a Aleš Chromečka zas:„Tvé květy chtěl bych se naučit poznávat i potmě.“

Posledního básnického slova večera se pak chopí Anna Štičková, která ve skladbě „Úroda“ balancuje mezi dotykem a toužením umocněným nepřítomností: „čekám až se vrátíš / abys zabořila ruce do květníků / hlíny / mě / klínu / a zjistila / jak tvá úroda povyrostla.“ Zemitý jazyk Štičkové přináší pevný protipól k metaforice barvy, slunce a duhy, která se během večera zas a znovu vynořovala ze stínu tragické události, na niž antologie Toto je môj coming out reaguje.

Když utichnou slova básníků, přichází poděkování editorské dvojice – Aleše Kauera a Atrina Matuštíka. Následuje několik dotazů na poloviční zastoupení slovenských autorů a autorek v antologii i na samotný výběr textů, jehož cílem byla podle Matuštíka rozmanitost a snaha nechat zaznít hlasy všeho druhu. Vedle sebe se tak objevují autorky i autoři z literárního pomezí, začínající queer básníci a básnířky i již zavedená jména české literární scény.

Na závěr je nutno připomenout, že antologie není důležitá pouze svým prostorotvorným působením, ale také tím, že se vydává za hranici slov: veškeré utržené peníze za prodej (po odečtení výrobních nákladů) budou odeslány organizaci Jsme fér, která usiluje o dosažení rovného manželství pro všechny.

Umění, které reaguje na tragické události, často vyvolává rozpaky i v těch z nás, kteří naplno věří v bezpodmínečnou sílu literatury. Antologie tak kromě společného truchlení a queer radosti z textu nabízí také snahu o konkrétní materiální proměnu společnosti