Marek Toman – Malé pogo pro tebe
Mirek Kovářík – Malé pogo pro tebe (nakl. Adolescent 2022), UNI kulturní magazín (březen)
Tato kniha Mirka Kováříka nevznikla jako kniha a její autor ji nikdy neviděl (zemřel v roce 2020). Sestává z jeho dopisů psaných v době, „kdy se ještě psaly“, jak v úvodu podotýká jejich adresátka, básnířka Svatava Antošová. A má pravdu. Ty dopisy jsou totiž osvěžujícím koktejlem literární historie, dobového dokumentu a obnaženého nazírání vlastního nitra – i povah těch druhých. Literárním útvarem, nejprve jen pro jednu čtenářku.
Recitátor Mirek Kovářík má k literatuře co říci, protože v době vzniku dopisů (1985–1993) patřil k… Ne, nepatřil. Mirek Kovářík byl ve své kmotrovské roli vůči začínajícím básníkům nenahraditelný, a zůstal jím dosud. A slovo „kmotrovský“ píšu v jiném významu, než je ten mafiánský. Kováříkovy dopisy Svatavě Antošové jsou totiž kronikou jeho zájmu o její poezii, a snahou pomoci. První napsal den poté, co v nakladatelství dostal k lektorování její ranou poezii… A v jednom dopise za druhým vypisuje, co se pro její texty snaží udělat. Uvádí je při svých vystoupeních v rámci Zeleného peří, v němž představoval mladé básníky, recituje je na festivalech, zve na ně autorku, propojuje ji s organizátory kulturních akcí… vše s nasazením kulturního diplomata, nikoli recitátora, jehož denním chlebem bylo většinou vystupování ve školách.
Přitom oceňuje vypjatou upřímnost a zároveň pronikavost poezie Svatavy Antošové a zasazuje ji do kontextu amerických beatniků, ale i dalších. Zmiňuje Allena Ginsberga, také Zbyňka Havlíčka, Václava Hraběte či Jana Zábranu. Dopisy z konce osmdesátých let zároveň plasticky zobrazují tehdejší ideologické síto – schvalování textů při veřejných vystoupeních, jejich obezřetné umísťování v knihách (Antošová se tak neocitla ve sborníku Zelené peří na prvním místě, protože svým popisem reality v továrně usvědčovala režim z předstírání, že pečuje o pracujícího člověka). Pak přijde sametová revoluce, Mirek Kovářík seznamuje Ginsberga s Václavem Havlem a reflektuje, jak se kolem americké básnické hvězdy točí novináři, přilákaní prestižním nimbem někdejšího krále pražského Majálesu.
Dopisy z počátku devadesátých let také svědčí o proměně společnosti, Kovářík použije citát z textu básníka Alexandra Bloka, že přichází doba těch „s jestřábíma očima“. – Najednou už není největším problémem ideologická masáž a cenzurování vystoupení, knih a lidí podle úředního musu, leč živelnost nových poměrů, s jejich odstupem od literatury. V dopisech se mihnou místa pražské klubové scény, kde se konaly básnické pořady, a Mirek Kovářík dál dosvědčuje svou neúnavnou propagátorskou roli, v níž dodnes nemá srovnání.
Zároveň se prostřednictvím poetických reminiscencí vrací do šedesátých let, ke vzniku pražské Violy i vlastního Docela malého divadla v Litvínově. Z těch dopisů mimochodem vyplývá, jak pro něj uvolnění šedesátých let bylo určující, jak se tehdy samozřejmě napojil na existující světovou kulturu a jak z toho všeho čerpal v normalizačním zatemnění. Podstatnou složkou korespondence je také to, jak vidí věci homosexuál – tyto postřehy dodávají textu další rovinu citlivosti.
Knihy mají své osudy, a i tato má svůj vlastní – je totiž jednostranná. Jak Svatava Antošová zmiňuje v úvodu, doplnit Kováříkovy dopisy těmi vlastními by pro ni mělo „narcistní punc“. A ani to není možné, protože její odpovědi zůstaly s dalšími texty ve světlíku Kováříkova bytu. Po jeho smrti je „někdo našel, anebo nenašel“. Samotnému Mirkovi Kováříkovi se do průzkumu vlastního archeologického naleziště nechtělo a přemlouval básnířku, ať se toho zhostí sama, vyzbrojena zástěrou. K tomu nikdy nedošlo.
Pravdu má Svatava Antošová, když v úvodu píše, že dopisy ukazují Mirka Kováříka jinak, než jak si ho vybaví pamětníci. Zaujmou tím, kolik bylo v jeho poetickém nadšení vědomí souvislostí. Jak zařazoval texty do souvislostí, o nichž se u nás kvůli politice desítky let mlčelo. Jak nezištná byla jeho „agenturní práce“ – bez jakékoli agentury, bez procent ze zisku.
Titul knížky odkazuje k tanci pankáčů, o němž se Mirek Kovářík dozvěděl od mladých básníků. Naznačuje jeho schopnost spojovat generace, i schopnost vládnout laskavou sebeironií. Asi jako v té pasáži, kde píše, že by zatančil pogo – „kdyby mohl (a uměl, spíš MOHL)“.