Olina Stehlíková – Kostlivec světa / Cyklolineár

Ladislav Zářecký – Kostlivec světa / Cyklolineár (nakl. Adolescent 2022), Jedna báseň na ČT Art (duben)

Severočeské Sudety, periferie, skladiště, rumiště, harampádí, světla náklaďáků, lesklá svodidla, technické stavby formující krajinu, vlak či kola zaručující dojem cesty jinam, dojem pohybu, a myšlenky ubíhající spolu s ním v jeho dynamice, na pozadí dynamiky vztahové. Snad tak by se dal popsat rámec debutu Ladislava Zářeckého.

V anotaci Zářeckého prvotiny nazvané Kostlivec světa / Cyklolineár je vzpomenut pojem „urbex“, což je hobíkovská, nadšenecká aktivita spočívající v dobrodružných objevech moderních ruin, opuštěných, nevyužívaných a zašlých míst na okrajích průmyslové civilizace, kde jsou ještě patrné stopy jejich zašlé slávy nebo aspoň dojmu užitečnosti.

Tohle však Zářecký svou sbírkou nepodniká: nevydává se tam nechávat očarovat rzí, halami a haldami a okouzlit dekadentní romantikou ruin a rozdělávek. Mělo tu stát OC, ale zůstaly zvlhlé základy. Tady byl bazén, dnes pódium zapleveleného betonového dna, jehož se zmocňuje příroda, a bezhlavý skokanský můstek. Tohle byla továrnička na potřebné dílce k čemusi, teď se tu technickým cimbuřím prohání svěží výfukový vítr z dálnice, po zemi se válejí vyhřezlé útroby přejetých zajíců a zakalené petky. Zářecký tato místa zamotaná do nikam nevedoucích kabelů „neestetizuje“, neromantizuje, ani z nich nevyrábí nařasené kulisy pro soukromá dramata zhacených citových nadějí. Velkej děs z toho byl / když se svět potopil.

V horečném tempu se jimi spolu s ním proženeme touto tranzitní zemí nikoho a všech, jež může sloužit jako hmatatelný důkaz jedné z mnoha lidských zhůvěřilostí, abychom sotva zachytili jejich výraznou, navinulou atmosféru zániku, konce bez příznaků – a jede se dál, na další, dost podobné, protože stejně modelované zmutované místo, kde zbytky zamýšlené „infrastruktury“ vytvořily extra-strukturu. Obvodové zdivo světa se nehroutí elegantně ani uboze, nemá hodnotítko. Jednoduše padá(me), a je to jízda, kterou lze zachytit na autorských videích s recitací i vizuálně (s autorem a okruhem nakladatelství Adolescent ona videa natočil a zvuk, hudbu a často i interpretaci zajistil jeho nakladatel, umělec Aleš Kauer, jehož Jednu báseň z roku 2020 si zde můžete také pustit).

Myslíš si, že jedeš dál / ale je to / cyklolineár: v titulním slově sbírky a v táhlém rýmu se skrývá obludná kombinace uzavřenosti v kruhu, který je současně přímočarý. Tak se lze v tomto světě cítit, možná pouze tak. Taková je naše iluze pohybu a vývoje. Spánek, jídlo, čekání, příslib Zverimexu a simulace dovolené – člověk v kostce.

Periferie mnozí umělci nahlédli jako účinné metonymie zničeného globalizovaného ne-domova. Tento svět rozpitých kontur a neostrých hran, rozhraničený přitom až běda, se někdy snažili polidštit líčením jeho dobře ukrytých půvabů. Zářeckého optika se popěknit nenechá, čtenář se přesto nechá vtáhnout do cyklolineáru běžících silničních pruhů, které náhle končí v roští (Cosi se schoulí do pneumatiky), a pohltit jejich stravující energií macerovanou ve vyjetém motorovém oleji a prorostlou náletovými akáty. Nejspíš proto, že mluvčí má na sobě dost masa a v sobě dost krve a duševních šťáv, aby jimi vyvážil kov, plast a ruiny překladiště zmaru, které nahradilo venkov a jeho proměnou v synonymum periferie města zničilo jednu ze základních binárních opozic, na nichž stála nyní se bortící civilizace.

Editorka svazku Kostlivec světa / Cyklolineár, skrytá pod pseudonymem Kino Peklo, píše, že „z básní nejde cítit antikapitalismus, ekologický aktivismus či cokoli jiného. Je to jednoduše frustrace. Kondenzovaná a pečlivě básnicky zachycená frustrace“. Myslím, že od všeho je tam celkem dost – ale jinak, než se stalo zvykem (aby také ne, když se Zářecký ve své odborné činnosti zaměřuje na „urbánní kritiku“). Především je tam prostor pro poezii, dost citu pro elipsu a účinnou zkratku, dost smyslu pro rytmus (vynikne v kombinaci s hudbou na zmíněných videích či při hlasité interpretaci), pro jazykové invenčnosti a sugestivní obraznosti i rafinované náznaky. Nežaluje se tu, nepláče, neobviňuje, nevydírá, neobhajuje, necyničtí a neleští industriál – a možná jen takovým způsobem je možné trefit se na solar. I tím sbírka Ladislava Zářeckého vyniká v rámci proudu společensky a ekologicky zaujaté a krizemi současnosti pohlcené mladé básnické generace.

Jedna báseň na ČT Art