Petr Uram – Zpětnovazebné smyčky Eleny Pecenové
Elena Pecenová – Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (nakl. Adolescent 2023), portál Harakiri Czurakami (květen)
Vedle Fosfén vydalo loni na podzim nakladatelství Adolescent také v pořadí druhou sbírku původem pardubické básnířky Eleny Pecenové nazvanou Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (2023). Aniž bychom tyto tituly nutně srovnávali, v obou básnických souborech sehrává prim specifická lyrická perspektiva. Zatímco ovšem u Horskx setrvává i přes svou queer mnohočetnost nefalšovaně člověčí, v případě Pecenové se naopak ubírá do spíše nelidských teritorií.
Po literárním debutu Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky (2022), o nějž se zasloužilo vydavatelství pražské AVU, se Pecenová o rok později vrátila s novou sérií poetických cyklů slibující tvůrčí zlepšení na všech frontách. Ne že by snad bylo vyloženě třeba něco vylepšovat, ale máloco učiní čtenáři takovou radost, jako mít před sebou dvě po sobě vydaná díla a vnímat zjevný autorčin pokrok – obzvláště když jednotlivé sbírky od sebe nedělí zrovna dlouhý časový úsek. Abychom nicméně celkový progres opravdu ocenili, stojí za to se za prvotinou na moment ohlédnout.
Od Snímků po Titulky
Z obou autorčiných svazků vyzařuje fascinace tělesností. Úvodní dvojice cyklů Hovořit jazykem kůže z pohledu těla a Intimita vnějšku ze Snímků se zdá být až zakletá v naturalisticky vylíčené organické schránce, po níž ale následuje přerod vstříc více mechanizovaným perspektivám proloženým digitální poetikou, binárním kódem a milostnou lyrikou třetí průmyslové revoluce, která je nejvíce patrná v Posledním lovesongu z muzikálu náhod. První sbírka se tak tematicky i motivově přelévá do druhé, která teprve nabírá na cyklických otáčkách a dekonstruuje veškeré zbytky lidství na pouhá hyperreálná simulakra, jež nabourávají náš antropocentrický personifikační jazyk – to celé v částečném souladu s heideggerovským vnímáním vztahu mezi subjektem a nástrojem.
Ještě že Adolescent své publikace tiskne na ekologicky šetrný papír – Pecenová si takto alespoň napraví „environmentální karmu“ po debutu, z jehož 120 stran zhruba pětina není pomalu nikterak potištěná a u zbytku zeje prázdnotou mnohdy i více než půlka listu. Toto samozřejmě nepředstavuje nic než pouhé „aktivistické“ pošťouchnutí – knížka v měkké vazbě ve formátu přibližně A6 vydaná v nákladu několika desítek kusů se s největší pravděpodobností nijak zásadně nepodepsala ani na životním prostředí, ani na populaci stromů. Zároveň se ovšem jedná o postesknutí nad grafickým, tvůrčím i sazečským minimalismem, který je sice místy vypointovaný (např. u nenačtených JPEGů), jinde zase poněkud vyprázdněný. Navzdory všemu ale autorce slouží ke cti, že se žádná z těchto vad nepřenesla do vizuální podoby Titulků, o niž se zasloužil mimo jiné kurátor a umělec Vojtěch Novák.
Zasmyčkování
Zahrnuté básnické cykly patrně v rámci vlastního (jak jejich označení napovídá) zacyklení nabývají palindromické formy. Ať už se zaměříme na opačné pořadí číslic na stranách, zrcadlový font části 4 nebo sloku: „dnes jsem po dlouhé době / našla místo bez použití mapy / místo na levé / bylo na druhé straně“ (s. 13), úvodní celek [cesta vede na předem určené místo] nás hned na několika místech vybízí k tomu, abychom se navzdory jeho názvu a naopak v souladu s opakujícím se motivem mnohostranného cestování ohlédli nazpět jako Orfeus za Eurydikou a zkusili si dílo přečíst stejným směrem jako Korán v originále (anebo původní japonskou mangu, pokud je to vaše preference).
Pokud se tak rozhodneme, čtyřverší: „(lásko, prosím tě / jen se nedívej na nohy / vypadaly by totiž jako kola / a já opravdu nevím proč)“ (s. 23) nás dost možná ponechá lehce u vytržení. Narazíme-li na něj nicméně během tradičního levo-pravého čtení později, tak nás po řádcích typu: „v noci jsme si svítili telefony na cestu / pro lidi z okolí jsme vypadali jako auto“ (s. 14) nebo: „jednou jsem řekla, že chci řídit auto / aniž bych v něm seděla“ (s. 16) až tolik nezaskočí. Obdobné výzvy k reverznímu listování ke všemu nalezneme jak v závěru druhého cyklu [když si zapínám prohlížeč, dlouho se nic neděje]: „po chvíli nám ani nepřijde divné / že mluvíme pozpátku všichni“ (s. 39), tak v samotném eponymním názvu třetího celku.
Rozstrojenost
S trojicí básnických cyklů přichází i trio perspektiv. Všechny přitom pojí spojení homo in machina, byť u každého v trochu jiném smyslu. Jestliže výše zmíněné verše o autech a kolech v [cesta vede na předem určené místo] vypovídají o málem až fyzickém „stávání-se-strojem“, v [když si zapínám prohlížeč, dlouho se nic neděje] se autorka vyloženě čtyřdimenzionálně rozpouští v pláni digitální imanence. Druhý celek působí jako komunikace s internetovým vyhledávačem nebo AI chatbotem (který v zásadě není ničím jiným než zdánlivě sofistikovanějším vyhledávačem) o povaze vzpomínek a jejich umělém kříšení: „protože pokaždé, když se člověk pokusil / zkonstruovat něco živého, vrátil se / jen odraz čekající na náš povel“ (s. 32).
Poslední perspektivou ve stejnojmenném závěrečném cyklu je budova, která se sice možná neřadí mezi vyložené stroje z technologického hlediska, ale z filozofického nepochybně. Pecenová tady doslovně na konci uvádí: „pochopila jsem / že povaha prostoru / v němž žijeme / nejde vyslovit // ale jde ji vylíčit jako budovu“ (s. 47), čímž načrtává svou představu všeobjímajícího teritoria připomínajícího panoptikon, kde se mlčící obyvatel a realitní makléř „dívají […] na sebe už tak dlouho / že zapomněli předmět sporu // už se jen dívají / jeden druhým ven“ (s. 43). Celek je navíc obohacen o scénické poznámky ve zcela odlišném fontu, jež přetváří poetický opis události na událost samu.
Znovuzrození
Pomyslnou styčnou plochou celé sbírky je finální nepojmenovaná báseň ukrytá za samotnou tiráží knihy. Pecenová si v ní představuje okamžik, kdy dataarcheolog v roce 2041 objeví její dezintegrované video bez zvukové stopy a nahraje jej na internet, odkud si jej někdo stáhne a vloží „následující text:“ (s. 51), kdy po dvojtečce následuje ilustrace hodinových ručiček. Ty sice na první pohled ukazují jednu hodinu, ale na místě, kde by se na klasickém ciferníku nacházela jednička, vidíme devítku. Autorka tímto způsobem opět cyklicky odkazuje hned na dvě části z prvního cyklu, a to na třináctou ve smyslu třinácti hodin: „hodiny bez ručiček by kdysi vypadaly směšně“ (s. 11), a na devátou: „ta žena, která vypadá jako já // […] vytváří tah, kterým se stávám divákem videa“ (s. 15).
Pokud bychom měli někoho nebo něco označit za lyrického protagonistu Titulků, rozhodně by jím nebyla autorka, nýbrž spíše stroje, jimiž se obklopuje a na něž projektuje vlastní bytost, jen aby nakonec ony machinae opětovaně projektovaly také na ni samu. Upuštění od antropocentrismu jí umožňuje nazírat na lidský úděl v netypickém úhlu, kdy zároveň poukazuje na rozdrolení vlastní identity ve prospěch okolních objektů, v nichž sice můžeme nadále žít i po smrti, ale nikdy se vší sobě vlastní komplexností – pouze ve formě rozpadajícího se fragmentu. Podobná vzkříšení totiž nevnáší do našeho světa nic než přízraky, před jejichž zraky se ošíváme, poněvadž se poznáváme „ve všem / co bylo doteď řečeno“ (s. 38).
Verdikt
Probírá-li se čtenář dopodrobna souhrnem obsažených konceptů, připadá si místy jako poetický detektiv, filozof a konspirační teoretik v jednom. Jestliže si ovšem sbírku pročte tak, jak leží a běží, odnáší si příjemné dojmy z anticivilní poezie proložené osobními momentkami z autorčina skutečného i fiktivního života. Nejedná se totiž o natolik náročné dílo, jak by se mohlo zprvu zdát. Pod konceptuálním nánosem se ukrývá osobní výpověď někoho, kdo zakouší to samé, co všichni z nás, kteří jsou dnes a denně obklopeni hyperobjekty, s nimiž se ani donkichotské větrné mlýny nemohou vůbec měřit.