Roman Polách – Dívám se na lepší zítřky někde v dálce
Iryna Zahladko – Propaganda (nakl. Adolescent 2026), Časopis Host 04/26
Ačkoli to nemusí na první pohled vypadat, poezie Iryny Zahladko je od její první českojazyčné knihy politická. Sbírka Tváření byla vnímána především na pozadí osvojování jazyka, na tvořivé hře s ním a v nacházení identity v této husté znakové síti. Vzhledem k její další tvorbě je však podstatné, že už zde se syntetizovalo osobní a společenské — byla to kniha nejenom o hledání vnitřní identity, ale také identity ve společnosti. Zahladko dobře ví, že užívání jazyka je politickou záležitostí, že osobní je politické a obráceně, proto i v následující knize Jak se líčit v nemoci tematizovala vlastní válku s rakovinou v rovnocenném spojení s válkou na Ukrajině.
Poslední vydaná kniha nese nejpříznačnější název ze všech — Propaganda. Nakladatelský text na zadní straně obálky je rovněž příznačný: „[…] vystupujeme za totalitní politickou korektnost, multikulturalismus, zvrácenou teorii genderu, pozitivní diskriminaci či propagaci ideologie homosexualismu, která pro homosexuály vyžaduje privilegia a adoraci. Uděláme vše pro to, aby se podobné zvrácenosti děly i u nás. Braňte prosím svět s námi.“ Toto (pro někoho) radikální politické gesto je pak rozvíjeno v prvním oddílu knihy nazvaném „Požáry“. Napříč jsou tu tematizovány nejrůznější soudobé společenské a politické problémy jako rasismus, (ne)privilegovanost, xenofobie, korporace ovládající politické strany i členy konzumní společnosti, konstrukce genderové identity, mezigenerační problémy, toxický a násilný nacionalismus či elity a jejich ostentativní společenská nezodpovědnost.
Zmíněná témata jsou ovšem chápána v silně osobním smyslu (například revoluce nikoli jako násilná konkrétní událost, ale jako metafora pospolitosti, humanity a lásky v postupném historickém procesu) a také jsou „vyvažována“ sebereflexivními náměty. Napříč básněmi se objevuje příznačný motiv zrcadla, neustále se zde hledá identita vzhledem ke společenskému celku, lyrická subjektka je silně tělesná, sexuální, zároveň je však její nahota existenciální.
Za povšimnutí stojí rovněž motiv nejrůznějších zvířat, které žijí mnohem autentičtějším životem než člověk antropocénu. Básnický svět v tomto oddílu není „klasický“, kdekdo asi opravdu bude tyto básně číst jako spíše explicitní politické texty. Ono „básnické“ se však skrývá v hyperbole, ve „zpochybňování gramatyki“ jazyka i gra¬matiky společenských struktur. Funguje zde estetika alterity — jiného, cizího, kdy tím cizím, jiným je sama subjektka. Jednou je toto téma postaveno do roviny explicitně politické („Lidi zajímají bizarní věci: / jsou S a H spolu? / A co máš vlastně v kalhotech? / Asi by rádi trávili celé dny jenom / sezením u cizí postele.“), jednou je rozvíjeno estetizovaněji: „Všechno to neznámo za cizími okny. / Večer se rozsvítí / za mračny závěsů. / Ten, na který se díváš, / ti hází stín do očí“.
Druhý oddíl knihy je výrazně méně explicitně politický a mohl by jej charakterizovat „slogan“ z jedné z kreseb, jimiž knihu doprovodil Aleš Kauer, a to „Každá píseň o lásce je protestsong“. Navzdory řečenému totiž i tady můžeme vnímat propojení osobního a politického, neboť jednotlivé motivy rolí a identity člověka ve světě, jeho nejrůznější masky, tělesnost a sexualita jsou zároveň ryze autonomním i společenským fenoménem. Především tělesnost a sexualita jsou v tomto oddílu místy až hyperbolizovány, rozkoš z těla je rozkoší textu, vpisuje se násobení figur, těla jako politického objektu („v jedné krabičce ležely / tvé bradavky a klitoris / a chloupky / a ouška / a mezera mezi hýžděmi / a pupík / pupík plný slin / pupík plný mých slin / pupík plný mých hustých slin“) a zároveň těla jako neustále se měnící identity: „Lehnu si mezi nohy a usnu; / kýchnu si mezi prsa a zamrkám. / Šachová partie / vs. / intimní partie — / tak se češtiny nenaučím nigdy. // Můj penis neodpovídá / na žádnou z otázek jazykové zkoušky.“ Mluvit a psát o uvedených problémech je nesmírně důležité a v jistém smyslu i politicky nebezpečné, jak o tom vypovídá krásný verš: „Vytáhneš mi slovo z pusy / jako nůž z kapsy“.
Přestože je však první oddíl političtější, je výbornou ukázkou teze Jana Mukařovského o tom, že estetická funkce je v beletrii sice funkcí zakládající, ale nikoli utvářející hodnotu jako takovou a že teprve její příznačná doplnění (především z oblasti společenské) utvářejí kvalitu díla. V prvním oddílu Zahladko vytváří obraz komplexního světa, ukazuje jeho soudobé problémy a předvádí toto obecné prožívání na vlastním těle — v tom Propaganda demonstruje organickou kontinuitu její tvorby. „Básnickost“ (ozvláštnění) tedy není pouze záležitostí užitého jazyka, ale rovněž neobvyklé imaginativní práce, spočívá ve vytváření specifického obrazu světa (vzpomeňme si například na vykloubený svět expresionismu) a ten je opět v Propagandě značně intenzivní.