Sound & Vision II.
Blitz Kids
New Romantic vzniklo začátkem roku 1980 v nočním klubu Billy na Dean Street v Londýně. Vystoupila zde řada umělců té doby, za všechny alespoň Bryan Ferry s Roxy Music nebo David Bowie, který měl opět zásadní vliv na čerstvě vznikající hnutí; jeho hit Ashes to Ashes z alba Scary Monsters (And Super Creeps) byl považován za hymnu novoromantizmu. V roce 1979 rostla popularita klubu takovým způsobem, že organizátoři Steve Strange a Rusty Egan byli nuceni hledat nové prostory. Přesídlili tedy na Queen Street a nový klub nazvali Blitz. Strange pracoval jako vrátný a Egan jako DJ. K oběma šéfům se připojili Billy Currie a Midge Ure z tehdy ještě punkově doznívajících Ultravox a založili Visage. Formovala se zde řada dalších kapel: George O´Dowd alias Boy George založil Culture Club, Martin Degville a Tony James - Sigue Sigue Sputnik, Steve Norman - Spandau Ballet, Marc Almond a David Ball - Soft Cell … Scházely se zde osobnosti pozdějšího popkulturního světa, mezi nimi i Derek Jarman, který zde nalezl mnoho zajímavých mladých tváří pro své filmy a později i videoklipy... V klubu se vystřídala řada později populárních kapel, doslova ikonickým debutem zde zazářili také Depeche Mode.
Bylo hned několik faktorů, které přispěly k úspěchu klubu Blitz. Hudba byla propracovanější, tanečnější, nedocházelo k násilí a účastníci těchto prvních rave parties velice dbali na vzhled. Blitz byl populární především barevným a okázalým oblečením svých návštěvníků, kteří se rekrutovali z řad studentů umění, kadeřníků, herců, režisérů a módních návrhářů. Jejich styl velmi výrazně kontrastoval s doznívajícím punkovým hnutím. Rozeznat pohlaví bylo téměř nemožné. Make-upy, rtěnky, oční linky, přelivy, patky… byly běžné jak pro dívky, tak chlapce. Nosili nabírané elegantní košile ve stylu anglického romantického období, přehnanou módu glam rocku, progresivní umělecké tuniky v neutrálních barvách, geometrické unisex oblečení šité na míru... Návštěvníci klubu Blitz čerpali inspiraci pro svoji vizáž z nejnepravděpodobnějších zdrojů. V noci jste tak mohli potkat v okolí Queen Street třeba postavy z Thunderbirds. Vizáž byla programově zaměřena na porušování konvencí. Cílem bylo vyjádřit svoji individualitu těmi nejokázalejšími prostředky. Majitelé klubu byli zkrátka nekompromisní, dbali na image do takové míry, že dokonce odmítli pustit dovnitř Micka Jaggera z důvodu „nevhodného oděvu“ – rozuměj příliš obyčejného…
Steve Strange to pochopil: „Bylo důležité, aby se tam ženy a homo-sexuálové cítili pohodlně...“
Video Killed The Radio Stars
V letech 1981 zakládají americké společnosti Warner a AmEx první výhradně hudební stanici MTV. 1. srpna zahájili její existenci příznačně nazvanou písní Video Killed The Radio Stars od skupiny Buggles. To, co ve své undergroundové multimediální tvorbě nabízel za nevalného zájmu Warhol, teď vystoupilo na denní světlo. Osmdesátá léta se definitivně vymanila ze svěrací kazajky předchozích let, dala by se tedy obecně nazvat comming outem pro celou jednu generaci. O to nepochopitelněji se dnes jeví fakt, že během prvních let bylo ve vysílání podezřele málo černých umělců. Na povrch se dostávala rasová otázka, řada hudebníků té doby se bouřila a ptala se, proč musí být hudební definice tak úzké… Manažeři hledali alibi v nesmyslných frázích o nedostupnosti videí černých umělců ..., přitom Diana Ross, Eddy Grant, Tina Turner, Donna Summer natáčeli videa dávno před vznikem MTV. Prolomit bariéru se ale povedlo až v roce 1983 Michaelu Jacksonovi klipem Billie Jean. Zároveň tím odstartoval velmi úspěšnou spolupráci a nepřímo pomohl mnoha dalším černým umělcům.
Vzestupu MTV dopomohla vzrůstající vlna dodnes populárních jmen a kapel: Duran Duran, Depeche Mode, Human League... Kapely se logicky chápaly příležitostí, které nová hudební stanice nabízela. Pro MTV byly zase teatrálně charismatické projevy s neskutečnými kostýmy a transparentními make-upy velice přitažlivé. Teprve až gramofonové firmy rozpoznaly potenciál média jako nástroje zisku, uznání a publicity, začaly toho hojně využívat, což v důsledku vedlo ke komercionalizaci a následné kritice z řad některých umělců. Nejhlasitějšími a nejradikálnějšími byli v roce 1985 Dead Kennedys, kteří na protest odmítli poskytnout MTV práva na vysílání svých klipů..
Koncem osmdesátých let začíná MTV tvořit vlastní programy - např. Club MTV, Week In Rock nebo YO!MTV Raps. Vysílání pro Evropu je realizováno z londýnského studia, které v historii MTV zůstává kultovním.
Self - Projection
Derek Jarman, zásadní postava vizualizace pop kulturních umělců, režisér, výtvarník a autor několika knih - jen namátkou: sbírka básní Prst v ústech ryby, dva svazky deníků Moderní příroda a S úsměvem ve zpomaleném záběru a mnoho dalších pojednání o práci na filmu. Průlomové bylo utváření videoklipů pro mladé pop-rockové kapely Sex Pistols (1976), Marianne Faithfull (1979), Adam And The Ants (1981), Orange Juice, Marc Almond (1984), The Smiths (1986)… Pro Pet Shop Boys, kromě několika videoklipů, vytvořil v roce 1989 také koncertní projekci, jejíž záznam vyšel na VHS Derek Jarman / Pet Shop Boys: Projections v roce 1993. Poslední spolupráce proběhla v roce 1994 s kapelou Suede.
Jarmanova „slavná skandálnost“ se většinou odvozuje od jeho naprosté otevřenosti k homosexualitě, od veřejného boje za práva gayů. Bylo by ale nesmyslné hodnotit jeho filmovou tvorbu na základě osvěty. Všechny Jarmanovy filmy jsou výlučné, neobvyklé. V kráse viděného dokázal nalézat souvislosti nejen historické a kulturní, ale i sexuální, a to se týká všech jeho jedenácti celovečerních filmů. Jejich struktura se vymyká běžně zažitým filmařským postupům. Využívá dlouhých lyrických monologů. „Dějovost“ je dotvářena obrazem, hudbou, zvukem, čímž vzniká originální filmová koláž.
Když byl v roce 1986 diagnostikován HIV pozitivní, byl zajímavý jeho otevřený postoj a schopnost diskuse s veřejností o průběhu zdravotního stavu. V roce 1994 ve věku 52 let umírá.
Forbidden Colours
Merry Christmas Mr. Lawrence, také známý jako Furyo, je japonský snímek, který v roce 1983 natočil podle novely Laurense van der Post - Nagisa Oshima. Film se zabývá vztahy mezi čtyřmi muži v japonském zajateckém táboře v průběhu druhé světové války. Tabu homosexuality v nacionalisticky krutém prostředí japonského tábora se nenápadně, o to ale intenzivněji line celým filmem. Tenze mezi jednotlivými postavami nakonec vyústí v trest smrti za neuposlechnutí rozkazu a za veřejný polibek mezi vzpurným vězněm Jackem Calliersem (David Bowie) a velitelem tábora - kapitánem Yonoi (Ryuichi Sakamoto).
Fascinující je na tomto snímku ale především hudba, respektive soundtrack – Forbidden Colours. Všechny skladby komponoval Japonec Ryuichi Sakamoto, text k titulní skladbě (youtube video) napsal a nazpíval David Sylvian (z bývalých Japan), který od roku 1984 až do dnešních dnů působí sólově.
AK, leden - březen 2010