Sound & Vision III.
Mr. (or is it Mrs.?) Weird!
Na scéně klubu Blitz se počátkem osmdesátých let objevil excentrik George O´Dowd, respektive Boy George, zakládající novoromantické Culture Club; velmi nápadný byl svým androgynním zjevem. Samozřejmě se hodně spekulovalo o jeho sexualitě. Popularitu přiživoval bonmoty, barevnými kostýmy i drogovými excesy. Tisk byl bezradný: "Mr. (or is it Mrs.?) Weird". Celý ten cirkus v důsledku způsobil neskutečný prodej všech jeho alb – 22 milionů kusů! Boy George uštědřil ránu všem v roce 1989, kdy založil nábožensky orientované Jesus Loves You a věnoval se východním filozofiiím.
Adam Ant, známý z Jarmanova filmu Jubilee (1977), založil počátkem osmdesátých let velmi populární Adam And The Ants, jejichž popularita byla podepřena nápaditými a okázalými hudebními klipy, které měl na starosti právě Derek Jarman. Videa překypovala patosem předminulého století, což je obzvlášt patrné u klipů z roku 1981 Stand a Deliver a Prince Charming.
Orange Juice, založeni v roce 1976, byli fúzí post-punkového běsnění s disco a funky rytmy. Zalíbení v kýči, chorobném optimismu a ironii bylo pro ně charakteristické. V jejich jediném hitu Rip It Up byl vůbec poprvé použit syntezátor Roland TB – 303, známý později jako základní složka acid house. V roce 1984 se rozcházejí. O frontmanovi Edwynu Collinsovi pak bylo slyšet v devadesátých letech v souvislosti s hitem A Girl Like You.
„Smalltown Boy“ alias Jimmy Somerville - na počátku osmdesátých let zakladatel populárních Bronski Beat a roku 1985 The Communards. Přestože se jednalo o přímočarý diskotékový pop, jejich texty často reflektovaly otázky politické a problémy homosexuálů. Charakteristická fistule Jimmy Somervilla je nejpůsobivější v duetech se Sarah–Jayne Morris, jejíž nízký, soulově zabarvený hlas tvoří působivý kontrast (píseň Lover Man nebo hit Don´t Leave Me This Way).
Vince Clark stál u zrodu Depeche Mode (složil většinu pro jejich debut Speak And Spell), byl také zakladatelem legendárních Yazoo se zpě- vačkou Alison Moyet, jejíž altově znějící témbr originálně kontrastoval s jemným synthpopovým zvukem. Po dvou úspěšných albech se rozcházejí a Vince Clark nachází oporu u Andy Bella, rodí se Erasure, kteří v roce 1986 debutují albem Wonderland. V prosinci 2004 Bell oznámil, že bojuje s HIV. Diagnostikován byl v červnu 1998.
Marc Almond a David Ball – Soft Cell (1979 – 1984) - synthpopové duo studentů umění, kteří si půjčili 2000 liber na produkci své EP desky Mutant Moments 1978. Výrazněji se ale prosadili až v roce 1981 albem Non-Stop Erotic Cabaret a písněmi se silně erotickými podtexty Sex Dwarf, Tainted Love... Marc Almond se vzápětí vydal na sólovou dráhu. Od elektroniky se stále více posunuje do oblasti balad a šansonů. Spolupracoval s několika zajímavými sestavami Willing Sinners (1984 - 85), Mafia (1988) a s řadou hudebníků - Siouxsie Sioux, Nick Cave, David Bowie, Antony & The Johnsons, Nico...
Dave Ball po rozpadu Soft Cell spolupracoval jako producent například s The Virgin Prunes, remixoval Pet Shop Boys, Davida Bowieho. A s Richardem Norrisem zakládá v devadesátých letech The Grid…
Svých warholovských několik minut slávy si užil transvestita, zpěvák Marilyn, jenž pracoval v klubu Blitz jako “šatnářka” a je známý jedinou písní Calling Your Name (1983).
Freddie Mercury (Queen) se v sedmdesátých letech stylizoval do dámských převleků šitých přímo na míru, dlouhých vlasů a všemožných „queer“ doplňků. V osmdesátých letech vše vyměnil za kožené oblečky, krátký sestřih, hustý knír. Albem The Game Queen opouštějí rockový zvuk a posouvají se stále více ke střednímu proudu; vždy si zakládali také na podobě obalů svých alb a singlů. S některými z nich byly problémy, zvláště v USA, několikrát musela zasáhnout tamní cenzura, nelíbilo se např. obnažené ženské pozadí na obálce singlu Fat Bottomed Girls nebo dvě svíjející se lidská těla na Body Language. Koncem osmdesátých let se veřejnost dozvěděla o Freddieho nemoci, kterou do posledních měsíců tajil. AIDS podlehl v roce 1991.
Wild Boys
S punkovou přímočarostí vtrhla na scénu v roce 1986 skupina Sigue Sigue Sputnik, která mixovala vše, co se jí dostalo pod ruku – Bacha, Mozarta, Beethovena střídala v prudkém kontrastu jakási „kultovní střílečka“. Zní němčina, francouzština, angličtina. Témata a vizualizace byly často ovlivněny postapokalyptickými filmy Mechanický pomeranč, Terminator, Blade Runner… Obraz a hudba splývají v těžko definovatelnou koláž. Objevují se electro/krautrock vlivy Kraftwerk. Veškerou image kapely měl na svědomí zpěvák a módní návrhář Martin Degville.
Šlachovitý excentrik s narcistní povahou a sebedestruktivními sklony. Tak by se dal jednou větou charakterizovat Iggy Pop. Alba Lust For Love, The Idiot, Soldier z konce sedmdesátých let jsou dnes samozřejmou klasikou.... Spolupracoval s Davidem Bowiem, Ivanem Králem, se členy skupin Sex Pistols, Simple Minds… V roce 2009 natočil album Préliminaires, na kterém se odklonil od punku k jazzu a šansonu.
Protikladem k novoromantickým kapelám počátku osmdesátých let byli The Smiths. Postavili se proti proudu popu tím, že odmítli používat elektroniku a syntezátory. Tento kvazi-konzervativní přístup a „staromódní“ styl jim paradoxně vynesl úspěch jak u publika, tak kritiky. Provokovali rafinovaněji, zejména v textech. Narážky třeba na transvestizmus lze nalézt v písních Sheila Take A Bow nebo The Queen Is Dead (režie Derek Jarman). Obaly desek tvořily často portréty svalnatých mužů (porno herec Joe Dallesandro)… Když se v roce 1987 rozcházejí, mají na kontě sedm alb. Všichni členové se po rozpadu skupiny věnují hudbě. Charismatický Morrissey je dodnes velice populární, a to nejen na Ostrovech.
Holly Johnson, hudebník a výtvarník, více známý z kapely Frankie Goes To Hollywood, je dalším z řady HIV pozitivních již od roku 1991. Na kontě mají dvě alba Welcome To The Pleasuredome (1984) a Liverpool (1986). Od většinového zvuku tehdejších synthpopových kapel se lišili zejména snahou o jakousi epičnost, jak patrno hned v úvodu jejich debutu - po krát- kém intru následuje bezmála čtvrthodinový „stadiónový“ opus Welcome To The Pleasere Dome. Holly Johnson vydal po rozchodu s kapelou ještě několik sólových alb. V březnu 1994 vychází velmi ceněná autobiografie A Bone In My Flute. Kniha je psána se sympatickým nadhledem, přestože reflektuje vážná témata – hrubé chování otce, soudní spory s vydavatelstvím ZTT, problémy s netolerantními kolegy ve vlastní kapele a samozřejmě reflexy své nemoci.
V roce 1977 zakládá irský malíř a skladatel Gavin Friday avantgardní Virgin Prunes. Jejich nekompromisní koncertní kreace měly speciální fanouškovskou základnu především v Irsku a Velké Británii. Disonantní, industriálně-gotické zvuky otiskli na debut If I Die, I Die (1982). Následovalo pak ještě několik řadovek, výběrů a reedic… V roce 1986 opustil Gavin Friday Virgin Prunes a hudbu obecně a věnoval se více malování - korunováno roku 1988 výstavou v Hendriks Gallery v Dublinu. Nicméně rok předtím se postupně vrací na jeviště jako ceremoniář ve svém kabaretu Blue Jaysus, kde vystupovala řada osobností dublinské scény a Friday zde také jedinečným způsobem parodoval klasické písně. Od roku 1987 do roku 2005 skládal a hrál s pianistou Mauricem Roycroftem (The Man Seezer). Při jednom z prvních společných koncertů, které se tehdy konaly ve prospěch nakažených AIDS v Dublinu, zaujali pozornost vydavatelství Island Records a podepsali smlouvu na první album, jehož název zní: Each Man Kills The Thing He Loves (1989). Debut produkoval Hal Willner a přináší řadu pozoruhodných cover verzí (Brel, Piaf, Weill, Brecht), ale i původních písní. Témata lásky, smrti a sexu prostupují celým albem, které má silné hudební obsazení - Michael Blair, Marc Ribot, Fernando Saunders a Bill Frisell.
P-Orridge, velice kuriózní postava v pop kultuře - nejprve dosáhl „uznání“ v roce 1969 založením Transmissions COUM. Snažili se posunout hranice a rozbít definice současného umění. Například roku 1976 v ICA v Londýně zorganizoval performanci „Pornografie“, kterou uváděla striptérka, využiti byli transvestité, atd… „Akce“ měla dozvuk až v britském parlamentu, které vážně zvažoval zda nadále podporovat financování veřejného umění. Později s Alexem Fergussonem zakládá industriální Throbbing Gristle a v roce 1981 Psychic TV. V této době se k nim připojil Peter Christopherson z budoucích Coil a natočili debut Force The Hand Of Chance (1982) a o rok později Dreams Less Sweet.
Protagonisté Psychic TV a Coil se dokonce mihnou i v několika Jarmanových filmech a klipech. Různě rozostřovaná, z profilu zabíraná tvář P - Orridge nás provází celým osmiminutovým ztvárněním skladby Throbbing Gristle Psychic Rally In Heaven (1980). Jiný snímek Pirate Tape (1982), je koláží tří umělců, kteří se doplňují v různých disciplínách – Jarman (obraz), P-Orridge resp. Psychic TV (zvuk) a spisovatel Williama S. Burroughse (text, hlas, hlavní role). Koláž je synchronizována pouze částečně, vzniká tak nervní, rychle a nepravidelně pulsující mozaika zajímavě zpomalovaná Burroughsovou typickou línou dikcí.
Psychic TV se objevili také na výborném soundtracku k Jarmanovu filmu o nástupu punkové scény The Jubilee.
Oficiální začátek činnosti skupiny Coil, tedy Johna Balance a jeho uměleckého a životního partnera Petera Christophersona je datován 11. květnem 1983. Kromě elektroniky oba hudebníky zajímal minimalizmus (a později elektroakustická hudba) a částečně i disco. Hlavním hnacím motorem jejich mnohdy přerývané a různorodé tvorby byl svět okultizmu, magie a symbolů. Zvuk alb Coil se v různých obdobích jejich činnosti značně liší. Od primitivismu přes trubadúrskou romantiku, názvuky house, ambientu až k finální syntéze inspirací elektroakustickou hudbou s písněmi.
Svými prvními dvěma alby o sobě Coil dali vědět ve velkém stylu. Scatology (1984) odvozovala svůj název od ideje udělat co nejlepší hudbu ze "sračkových" zvuků. Většinu alba tvořily strohé rytmické vzorce postindustriálního diska s nevstřícnou, o to však hutnější atmosférou, v křehčích skladbách Tenderness Of Wolves nebo At The Heart Of It All však bylo lze tušit předzvěst všech budoucích tváří skupiny - ambientu, romantizující baladičnosti i houseových vlivů. Hostem alba byla mimo jiné i úspěšná diskotéková hvězda Marc Almond v roli kytaristy. Ve stejné době Coil natočili coververzi jeho hitu Tainted Love na propagační singl kampaně boje proti AIDS. O dva roky mladší kolekce Horse Rotorvator se stala jedním z klíčových alb postindustriální scény. Zvuková rozmáchlost rozervaných písní o mániích a obsesích, bolestné homosexualitě ("pojídání" milenců v Circles Of Mania) se snoubí s odkazy na svět antického Říma jemuž odpovídá i obal a opulence celého díla, v němž se často ozývají samply fanfár a živé smyčce. Albu vévodí píseň Ostia věnovaná vraždě režiséra Piera Paola Passoliniho.
Coil se postarali také o soundtrack k Jarmanovu filmu The Angelic Conversation – adaptaci čtrnácti Shakesapearových sonetů v přednesu Judi Denchové – v němž kamera snímá dva krásné mladíky a jejich vztah… Soundtrack zní velmi decentně, pro kapelu netypicky, barva smyčců pouze přizvukuje ženskému hlasu.
John Balance svůj boj s depresemi a alkoholem definitivně prohrál 13. listopadu 2004. Čímž byla ukončena jednadvacetiletá existence jedné z nejvýznamnějších skupin britského undergroundu osmdesátých a de- vadesátých let.
AK, leden - březen 2010