předchozí část (III.)

Sound & Vision IV.

West End

Začátkem osmdesátých let vzniká West End, kapela dvou mladíků z Londýna - Neila Tennanta a Chrise Lowea, později přejmenovaná na Pet Shop Boys. Pod tímto dadaisticky hravým názvem vydávají první singl West End Girls, který se okamžitě stává klubovým hitem v Los Angeles, San Franciscu a později také v Anglii. Následuje konvenční vzestup. Ze dvou kluků se stávají hvězdy, které zpívají Opportunities (Let's Make Lots of Money). Ironie s jemně dekadentní příchutí, vizualizace a texty tvoří osobitý styl, který se pomalu stává značkou jisté kvality. Podepsání smlouvy s labelem Parlaphone a řada dalších nabídek, proměněných ve spolupráci, na sebe nenechaly dlouho čekat (Derek Jarman, David Bowie, Boy George…). Neil Tennant také na sklonku osmdesátých let spolupracoval s Bernardem Sumnerem a Johnny Marrem na projektu Electronic. Podílel se na produkci singlu Getting Away With It (1989). Později, v roce 1991, přispěl také Chris Lowe trackem The Patience of a Saint (1991). A konečně, v roce 1992, Tennant nazpíval hitový singl Disappointed (1992), který je mylně přisuzován Pet Shop Boys a který nikdy nevyšel na albech Electronic, byl zařazen až na soundtrack k filmu Cool World. (video Disappointed)

U Pet Shop Boys je vizualizace, včetně nápaditého designu alb a singlů, stejně důležitá jako hudba. Jsou hravými detailisty – povšimněte si důsledně jednoslovných názvů jejich alb, přičemž názvy písní jsou mnohdy souvětími. Každá deska má svoji jinou a jinak propracovanou image. Stejná alba vycházejí v několika formátech – například japonské vydání alba Behaviour (1990) obsahuje bonusový třípalcový disk vydaný v semišovém obalu. Singly bývají vzácnými artefakty, vycházejícími v několika verzích. Stejně tak by se dalo hovořit o videoklipech, kterým se často podřizují samotné písně. Neobvyklé je i důsledné vydávání remixů vlastních skladeb Disko I (1986) – Disco IV (2007). Dodnes oceňuji odvahu, se kterou přišli na svém třetím řadovém albu Introspektive (1988). Délka tracků je v průměru osmiminutová. Na stranu A a B tenkrát vešly tři a tři tracky, prokládané dlouhými repetitivními plochami; album produkoval Trevor Horn...

Klip k jejich písni Being Boring z alba Behaviour (1990) parafrázuje známou větu Zeldy Fitzgerald z dvacátých let minulého století: 'Nikdy jsme nebyli znudění, protože jsme nikdy nebyli nudní'. Píseň byla považována za komentář k šířící se epidemii AIDS. Klip režíroval Bruce Weber - přibližuje párty ve zcela zaplněném domě, zachycuje krásné mladé lidi plné ideálů a je nasnímán v černobílém módu. Being Boring je o dospívání, o hledání smyslu života. V Americe byl, pro decentní nahotu mužských těl, zakázán; v Anglii získal cenu za nejlepší video. Being Boring má dokonce své samostatné internetové stránky, které vznikly k desátému výročí vzniku písně a klipu.

Pet Shop Boys jsou jedni z mála, kteří bez výrazné změny stylu zůstávají na výsluní dodnes. Konkrétně jejich poslední řadovka Yes (2009) - s celou svou grafickou a koncertní vizualizací - je dokonalým popřením mého úvodu, v němž tvrdím, že pokud by se na vizuální jednotku popu měla vztahovat kritická měřítka, asi by nebylo o čem psát…

Songs For Drella

Ukončit mapování jedné hudební generace z jiného úhlu pohledu jsem se rozhodl albem Songs For Drella (1990). Jedná se o koncepčně laděné album Lou Reeda a Johna Calea, ex-Velvets, kteří se sešli u nahrávání poprvé od roku 1972, aby své písně věnovali Andy Warholovi (ten nečekaně zemřel v roce 1987). Kolekce skladeb, pod přezdívkou Drella, zobrazuje pohled na Warholův život, kariéru, konflikty... Od narození a dětství v “Small Town” k jeho příjezdu do New Yorku (Open House) - zde se dokonce zpívá o Andyho československých kořenech z matčiny strany...; o zotavování se z operace, včetně odkazů na hledání vlastního stylu (Starlight); k slyšení jsou kritiky klasiků a impresionistů (Trouble With Classicists) atd... Jedná se vlastně o jakési zhudebněné záznamy. Reed charakteristicky deklamuje, Cale harmonicky kontruje baterií kláves. Album zní chvílemi syrově. Schizoidní smyčky nasycené zběsilou kytarou jsou střídány minimalistickými okamžiky jemné krásy Slip Away (A Warning). Závěrečná Hallo It´s Me je potom důstojným rozloučením s Andy Warholem a citlivým fonetickým obrazem o životě jedné z největších ikon pop-kultury: „Oh well now Andy - guess we've got to go/ I hope some way somehow you like this little show/ I know it's late in coming but it's the only way I know/ Hello it's me - goodnight Andy.../ Goodbye, Andy.”