Radiohead:
hudba už není podstatná
„Ukažte mi něco nového; začnu úplně nanovo.“
ERIK SATIE
Zpětná vazba II.
Jsou možná poslední, od nichž se stále ještě něco očekává. Natočili průměrný debut. První hit Creep vlastně vznikl z nedostatku invence. Když z bezmoci a vzteku nad svou neschopností praštili do strun, bylo to tam. Jakýsi prvek náhody je pro ně typický dodnes. Tím ostrým rifem v refrénu Creep to tenkrát začalo. Pak přišli s The Bends (1994), jíž dodefinovali kytarovou scénu, dodnes bychom těžko v tomto žánru hledali něco lepšího. Třetí placku OK Computer (2007) všichni milovali, až na Vojtěcha Lindaura, a Radiohead se stali stálicemi, které si od roku 1997 mohou dělat, co chtějí. Záviděníhodná pozice. Oni se však vzepřeli veškeré pop logice, otočili kormidlo do vesmíru a vzdálili se všemu po(p)zemskému. Phil Selway vyměnil bicí za beaty, Colin Greenwood s Edem O´Brianem hodili kytary do žita a Jon Greenwood s Thomem Yorkem prohnali hlas computrem. Vznikla úžasná nahrávka Kid A (2000)! Přiblíženo zoomem: ne zas tolik originální a nová, jak se psalo. Autechre nebo Aphex Twin již dávno takto komponovali a koncertovali. Radiohead tyto postupy pouze předali masám. Rok na to vznikl neméně skvělý Amnesiac (2001), který z progresivity A ustoupil a byl neoficiálně pojmenováno Kid B. Následující Hail To The Thief (2003) byla nesmyslným návratem kamsi mezi The Bends a OK Computer, a rozhodně patří k tomu nejhoršímu a nejdelšímu, co kdy Radiohead natočili (miluju ale Scatterbrain!). Když jsem začal lámat hůl nad jejich dalším osudem, přišla mi pod ruku sólovka Thoma Yorkea – The Eraser (2006), skvělá, nepochopitelně přehlížená věc. Dalším zlomem byl rok 2007, kdy jako první zavěsili svou novou desku In Rainbows na web a nechali fanoušky, aby sami rozhodli, na kolik si jejich hudby cení, a podle toho zaplatili. Na důkaz absolutní nezávislosti jste mohli desku „koupit“ i za 0 Euro, cifru, která nahání hrůzu všem nahrávacím kolosům; a nůž se počal zasouvati do převislých tukových záhybů…
Dost důvodů Radiohead milovat, a i když mě ta jejich aura posvátnosti chvílemi vytáčí, nemohu jinak.
Aha! Takže to není Jů a Hele na tom obalu,
Uplynulo pár let, Radiohead zahráli skvělý koncert v Praze, z něhož vznikl pozoruhodný záznam; jinak žádné zbytečné řeči o nové nahrávce. Až pak zničehonic středeční zpráva o tom, že v sobotu vydávají digitální verzi své nové desky The King Of Limbs (2011) a jen dva dny před vydáním epileptické video Lotus Flower. K hudbě se mi nechce vyjadřovat, protože to teď skoro ani nepovažuji za podstatné. Miliony reakcí z celého světa jsou půl na půl, vznikají téměř konspirační teorie o tom, zda si kapela ze svých fanoušků nevystřelila a nevrhla na digitální trh b-sides, dočasně považovanou za „pravé“ album. Yorke v buřince k tomu svádí a kapela mlčí a musí se náramně bavit. První recenze jsem našel den po vydání desky! Jako by recenzenti ani neznali minulost této oxfordské pětky. Ke každé jejich desce, snad kromě debutu, jste se museli pracně proposlouchat, a teprve potom něco napsat, nikoli naopak. Řešit týden po vydání stagnaci, vyzvedávat jednotlivé písně či psát o tom, že deska cosi postrádá, je úplná pitomost, i když přesně v tomto duchu se nesou všechny recenze a diskuse o ní. Poslouchat tuto hudbu je dobrodružství, kterému se oddávám s klukovským za- ujetím. Radiohead jsou zkrátka zpět a s nimi ta stará známá intimita, uzavřenost, možná izolo- vanost - ta slova mi ale vždy zněla jako soucítění, jasná cesta a jedinečnost. Chrání mě před zkostnatěním, a to je teď a tady nejpod- statnější…
PS: 28. března vychází The King of Limbs na fyzickém CD nosiči a 9. května takzvané Newspaper album, které bude obsahovat hudbu ve všech formátech, včetně vinylu, plus artwork v podobě 625 kreseb.
Aleš Kauer, únor 2011